Pro svůj sen udělám vše

6. den

Ráno mi zvuk budíčku málem protrhl ušní bubínky. Ano bylo to otravné, ale nějak mi to nevadilo. Otočila jsem se na bok a tam ležel Martin. Musela jsem se usmát. Byla jsem, asi poprvé za  všechna rána na soustředěních, vyspalá. To ale neznamenalo, že by se mi chtělo vstávat. Nechtělo. Ale orgové nás začali fyzicky tahat ze spacáků a tak jsem se radši zvedla sama, protože jsem si uvědomila, že mám na sobě docela dost těsné kalhotky a nechci aby kdokoli viděli kus holýho zadku. Rychle jsem pod obrovský tričko natáhla legíny a radši šla z téhle bitvy na zimu. 

Po snídani jsme poprvé neměli přednášky, ale byly konfery. Celé dopoledne jsme měli na konfery. A tak jsme měřili jak jsme mohli. Měření bylo snadné, ale trvalo skoro hodinu a člověk musel dávat pozor na hodiny, protože jsme odečítali hodnoty v náhodných intervalech. Byla jsem ráda že za zadkem nemám Martina, na druhou stranu jsem se na něj hrozně těšila. 

Za dopoledne jsme napsali nadpis na poster a pročetli si nějaké články, které nám David připravil. Přesto že jsme neustále něco dělali, tak docela rychle byl oběd. Když zazněla písnička oznamující oběd, tak jsme právě doměřili, což by pro nezaujatého pozorovatele znamenalo že můžeme jít, my jsme si ale uvědomili, že oběd bude trvat minimálně půl hodiny a to je skoro půlka měření. Není čas ztrácet čas! Umím si představit vědce jak kvůli výzkumu nejí celé dny. Proto jsme si udělali oběd na etapy. Dva jsme poslali ještě před doměřením, dva když tam šlo nejvíce lidí a ve chvíli kdy se první dva najedli tak jsme odešli my. Chvilku jsme se bavili při obědě o konfeře a ostatní na nás koukali jako na idioty. Očividně se všichni ostatní od konfer chtějí distancovat alespoň na oběd. Během poledního klidu bylo tak polovina skupinek co pracovala a polovina se poflakovala. 

Mě konfera moc bavila. Cítila jsem se jako vědec.A v tom jsem si vzpoměla na to že musíme s Martinem přečíst na pondělí nějaké materiály. Cítila jsem se jako bych jednu část fyziky podváděla se druhou. Cítila jsem se jako vědecká děvka.

Jednou jsem listovala máminým ženským časopisem a byl tam článek o nevěře. Prý když že při nevěře myslí na podváděného, tak to znamená, že jí na něm ještě záleží. Vzhledem k tomu, že jsem ještě s nikým nechodila, tak nemůžu posoudit... ale na mém laserovém projektu mi vážně záleží. 

V půlce odpoledne byli všichni v plném proudu a nejtěžší rozhodnutí pro mě bylo jestli si dojít pro kafe nebo ještě chvíli usínat nad posterem. Data jsme nějaká měli, ale pokud vše půjde dobře a nic nezkazíme, tak bychom mohli mít celkem šest  měření, co je to ale šest měření? Jak se z toho dá dělat nějaký závěr? 

Na poslední hodinu před večeří, se ukázal David. Pomohl nám jak z mála měření udělat mnoho výstupů. Zkoušeli jsme si to "přednést" důležité bylo aby všichni byli schopní přednášet. Při večeři se už nikdo nesnažil vypadat "líně" všichni si vzali večeři do misek a jedli u posterů. 

Měli jsme hodinu do prezentace. Dolaďovali jsme poster, ale celé to vypadalo dobře. Když jsem si šla pro asi desáté kafe, tak jsem si všimla, že ostatní nejsou ani z půlky připraveni prezentovat. Bohužel si toho všimli i orgové a posunuli o hodinu deadline. Život je tak nefér, oni se flákali a stejně dostanou čas navíc. 

Donutila jsem všechny přednést ještě jednou celý projekt. Všichni se tvářili docela slušně a nechtěli slyšet mojí kritiku. Takhle se ale nevyhrává, takhle člověk ničeho nedosáhne. Navíc jsou týmy kde jsou lidi, co chodí na debatní soutěže a nebo lidi co se vykecají i z vlastního pohřbu! Život není fér. 

Když přišla hodina H, dostali jsme za úkol rozvěsit postery po místnosti a orgové chodili od posteru k posteru a ptali se na otázky. My jsme se taky měli zamíchat, ale já jsem nechtěla dokud jsme neodprezentovali. Zaprvé jsem byla nervózní a zadruhé mě nezajímá co dělají ostatní. Tohle je jedinečná příležitost vyzkoušet si jaké to bude na konferencích i když jako astronautka to vlastně nebudu asi potřebovat. 

Když jsem byla na řadě s prezentací, tak jsem byla u svého posteru sama. Ze začátku jsem byla neskutečně nervózní, pak se to ale zlepšilo a na konci, když jsem shrnovala celý poster, tak přišla spousta lidí a všichni na mě koukali jako bych přednášela na TEDx Tallks. Když jsem skončila, tak náhodní účastníci  začali tleskat. Cítila jsem se trošku trapně, protože nikomu jinému netleskali. Nakonec ve mě převážil pocit hrdosti. Když jsem doprezentovala, tak se ukázali i ostatní z mé skupiny. Orgové mě moc chválili a já pak konečně mohla jít na zbytek konfer. 

U většiny skupinek bylo poznat, že to bylo splácané v posledních dvou hodinách. U některých bylo vidět, že ty lidi čerpají z dřívějších zkušeností a nebo svojí výmluvnosti. Každopádně jsem se cítila vážně skvěle. 

Pak byla "noční" svačina a zhodnocení jednotlivých konfer. Vyhráli jsme. Měli jsme nejlepší ... všechno. Byla jsem na sebe pyšná. Když jsme si přebírali "cenu" v podobě čokolády a já viděla, že celá tahle "soutěž" nikoho ani trošku nezajímala, tak ve mě můj pocit hrdosti zmizel. Jsem snad hloupá, že se chytám takových blbostí? NE! Oni jsou hloupí, já budu trénovat, a pak třeba jednou budu skvělá astronautka, co bude dávat rozhovory a budu schopná dětem vysvětlovat věci. 

Když jsem si znova sedla vedle Martina, tak mi zašeptal do ucha: "TRYHARDĚNÍM si kamarády nezískáš." V tu chvíli mě bodlo u srdce. To jako nic nepochopil, za tu celou dobu? To nechápe, že já to chci dotáhnout dál než na průměrného vysokoškoláka? A že mě nic nezastaví? "Tak pak nevím proč se se mnou vůbec bavíš." Odsekla jsem a odsunula se o dobrých deset čísel od něj. Naštěstí to už moc dlouho netrvalo a mohli jsme opustit místnost. 

Bylo mi jasné že do spací místnosti zamíří tak třetina lidí a v jídelně zůstane zbytek. Někdo se půjde umýt a já rychle musela najít místo o samotě protože sem cítila jak se mi slzy hrnou do očí. 

Tomáš! Byl v místnosti  na obouvání. Rychle jsem k němu došla. "Můžu jít ven?" Dostala jsem ze sebe aniž by se mi zlomil hlas. Ale věděla jsem že moje oči vypadají, neskutečně zlomeně. Věděla jsem že on to ví. On věděl že já vím že on ví. "Půjdu s tebou, vemsi bundu a ještě jedny kalhoty a snaž se at tě nidko nevidí." 

Ojoj, nějaké drama tady XD. Tahle písníčka mi tak nějak připadá k tématu  ;) 

 https://www.youtube.com/watch?v=-_aGvdfLTKY