Pro svůj sen udělám vše

TEST

Miluju rána. nejsem sice úplně ranní člověk, ale každé ráno je jako nový život. Každé ráno mám možnost udělat milion pět věcí.  Ale na to musí člověk vstát z postele. 

Po snídani a raních záležitostech jsem se jala dělat věci ze včerejška. První co mi vytanulo na mysl byl ten TEST. Kafe bylo ještě teplejší, ale už se dalo pít. Srovnala jsem si sešity od prváku abych do nich mohla nakouknout, přecejenom ve svých sešitech najdu věci rychleji než na internetu a vím jestli to tam bude. 

Spustila jsem test a odpočítavaly se mi dvě hodiny. Byly tam čtyři kategorie: matematika, fyzika, chemie a biologie. Řekla jsem si že začnu tím co je pro mě nejjednoduší. A tak jsem začala matematikou. První příklad byl lehký, ale byl zdlouhavý, strávila jsem na něm patnáct minut, což není tak hrozné, ale je to část času. Postupovala jsem dál a už druhý příklad byl dost složitý, ale nějak jsem ho vyresila. Pak jsem ani v dalších dvou nevěděla co se po mě chce. Opustila jsem tu kategorii se smutkem v srdci, matematika je přece to co mi jde a hlavně co mě baví nejvíc. Na fyziku jsem se nevrhla protože ta umí být občas víc triková než matematika. A tak jsem se dala na biologii. Tam bylo celkem deset otázek. Většina byla vědomostní, ale pak tam bylo nějkaé čtení z grafu, což pro mě není složité, ale člověk musí být obezřetný. A nakonec přišla genetika. 

Připadalo mi to nesmírně zajímavé, ale ještě jsme to ve škole nebrali a já jsem nechtěla svůj čas trávit nad čtením principů, to bych tam mohla být ještě dlouho. Opsala jsem si tedy to zadání a jala se chemie. Nejprve jsem měla napsat nějaký radikál, a pak něco o něm. Než jsem  to vygooglila tak to trvalo snad věčnost. Navíc jsem měla už jenom půl hodiny! Začala jsem být lehce ve stresu. Ne dobře byla jsem extrémně ve stresu. Půl hodiny! na celou fyziku, víc jak půlku chemie a ty dva WTF příklady z matiky! V tom jsem si vzpoměla na slova jednoho toho kluka "Ten test je nejvíc easy." začal se mi svírat žaludek. Chtělo se mi brečet. Ale proč? 

Nádech výdech. Řekla jsem si. Trochu to pomohlo, trochu. Ok možná to nezvládnu nejlíp, ale jde  o to abych se toho co nejvíc naučila. 

Nádech výdech. Jo udělám maximum, to je stejně jediné co můžu. Pokud se tam nedostanu, tak na to asi nemám a ... nevím co má následovat za tím "a". Vím ale že to teď není důležité. Koukla jsem se na timer. Dvacet minut. 

Dodělala jsem chemii a zbývalo mi pět minut. Otevřela jsem fyziku. První příklad byl z mechaniky. Mechanika se sice bere vždycky bere jako první, ale nesnáším jí. Navíc nevím co si o sobě myslí, ale ten příklad byl o tom spočítat rychlost když máte trajektorii, byla to divná šmodrchanice. Pak nějaký příklad na energii, připadal mi lehký a měla jsem ho rychle. Ještě minuta. následovaly astronomické otázky. Bylo to a-d ale za tu minutu jsem stihla jenom tři. 

Stránka zamrzla a mě se rozbušilo srdce. Pak se na té zamrzlé stránce zobrazilo: děkujeme za vyplnění testu, nyní prosím přejděte k malému dotazníku.  Dotazník byl orientován na mě. Co mě zajímá, kontaktní údaje, jaké hry bych preferovala, chtěli i divné věci jako jaké triko nosím nebo co ráda jím. Vyplnila jsem ho a odeslala. 

Měla jsem z toho smíšené pocity, a tak jsem objala skoro dopitý hrnek. Kafe bylo studené, ale je to kafe. Do pokoje přišla mamka a zeptala se jestli s nima nechci jít na procházku před obědem. Máme takový zvyk, že když je víkend a k obědu je něco pečeného, tak chodíme na procházku. V tu chvíli mi v hlavě vystaly všechny věci co musím udělat, ale taky to jak jsem svoje milované rodiče poslední dobou zanedbávala a tak jsem přikývla. 

Moji rodiče jsou sportovci. Mamka učí všemožně gymnastiku a táta dělá trénéra atletické reprezentace. Snažili se mě sice uvrtat do sportu, dokonce se snažili aby to nebyl jeden z těch sportů co dělají oni, jenže ... já jsem nemehlo a tak místo do míče kopu do soupeře. Místo skákání, padám, když mám tančit tak je ladnější i smeták. No každopádně nechali mě věnovat se čemu jsem chtěla i když jsem měla povinnost alespoň jendou týdně někam chodit. Hrála jsem volejbal. Je to fajn sport, stojíte při něm totiž dostatečně daleko od sotatních a nehrála jsem za moc dobrý tým, takže lidi na mě nekřičeli že to neumím. 

"Poslední dobou jsi nějaká zamyšlená." Zeptala se mamka. "No ... " dál jsem nevěděla. Jsem zamyšlená to ano. Ale říct jí že chci být astronautkou? Že její jediná dcera je ochotná zahodit tenhle svět kvůli nejistému Vesmíru? "Poslední dobou mě začalo bavit se učit." Což je pravda, je to něco jako moje vášeň. Chvilku jsme se o tom s rodiči bavili, když mi došlo, že nevím kolik to soustředění bude stát. 

S financema je to u nás vtipné. Teda asi to není vtipné, ale je to tak, že jsem nikdy nic moc nepotřebovala ani nehctěla a pokud ano tak jsem si řekla rodičům o peníze a pak jsme to prodiskutovali a buď mi na to peníze dali (ve většině případech) a nebo ne. Plus jsem u sebe měla vždy nějakou tu hotovost, pro případ nouze, ale skoro jsem ji nevyužívala. I když ... pokud k sobě budu upřímná, ta upřímnost bolí, tak jsem poslední dobou utratia hodně za kafe z automatu....

Podívala jsem se na rodiče. "V létě bych chtěla jet na TÁBOR. " Oba se na mě zmateně podívali. "Na tábor? " zeptal se táta, neb mamka byla stále v šoku. "Nejezdí tam náhodou malé děti, nebo alespoň děti pod patnáct?" Zeptal se opatrně. Povzdechla jsem si a začala vysvětlovat co je to TÁBOR, nebo alespoň co jsem se dozvěděla. Připadalo jim to zajímavé a pak se zeptali na cenu. Léto je pro nás vždycky náročné. Mamka jede s gymnastkama asi na pět soustředění (s každou kategorií, plus soutěže těch "velkých") a táta je pryč celé léto, ptotože olympiáda a mistroství. Výjezdy jim sice platí, ale stejně je to spojené s výdaji, a já musela jet s jedním z nich, nebo jsem byla u babičky. 

Doma jsem se znovu podívala na stánky a byly tam vyvěšené informace. Stálo to tři tisíce na týden. Připadalo mi to jako hodně velká částka. Ale jak jsem řekla v tomhle ohledu nemám moc přehled. 

Když jsem to řekla našim, tak se na to moc netvářili. Ale řekli, že to dořešíme pozdějc a že se to nějak vymyslí. To jsem jim ještě neřekla, že nevím jestli jsem se tam dostala. 

Moc se omlouvám, ale zkoušky jsou i v září. Někdo září jiný v září a někteří musí zářit zarok ... Každopádně jsem si uvědomila, že vám tu můžu nalsibovat hory doly, ale pak to nebudu stíhat neb mi za týden začíná semestr. Každopádně (po douhém uvážení) jsem se rozhodla pro jednu kapitolu týdně! Doufám že se mnou zůstanete a že se vám příběh líbí. 

Potěší mě jakýkoli názor, pokud to bude kritika k tomu jak to píšu, tak to vezmu v úvahu asi až při korekci. Neb se mi to nějak nedaří aplikovat rovnou :). 

Jinak zažíváte podobné stavy ve stresobvých situacích? A co děláte? :D 

Díky