Pro svůj sen udělám vše

Týden před "Tím"

Večer mi přišel email od Vítka. Prý nemáme v pondělí chodit, a protože příští týden oba nemůžeme, tak se pak nějak domluvíme po mailu. 

Ihned jsem napsala Martinovi. Byla jsem tak moc ráda. Protože prostě nemám ráda, když nemám věci pod kontrolou. Díky tomu mám ještě krásné dva týdny, no dobře týden, protože pak bude Tábor!

Už se nemůžu dočkat. Jenom týden a pojedeme na Tábor. Ve škole jsem si všechno domluvila, během začátku týdne nám má přijít mail ohledně příjezdu. Už jenom oběhat jednotlivé učitele a vydržet tu hromádku věcí co mi naloží.  

Během toho co jsem byla nadšením bez sebe mi napsal Martin. Nějak jsme si psali až moc dlouho, a najednou jsem si uvědomila že je půlnoc. Ukončila jsem chat a šla spát. 

Šest hodin spánku je skoro luxus. Ale tak co. Alespoň něco. V pondělí jsem si oběhala učitele, které jsem měla. Matika a jazyky budou v pohodě, ale ZSV, a zemák mě asi zabijou. 

Doma mě čekal nával věcí, protože testíky jsou testíky a musím se připravovat. Protože jsem ale nebyla dlouho běhat, tak jsem si šla zaběhat. Na jednu stranu to byl osvobozující pocit, ale pak jsem si doma uvědomila jak pomalu jsem běžela a bylo mi na nic. 

Po rychlé sprše jsem se vrhla na referát na seminář, který mám mít sice za dva týdny, ale další dva víkendy nebude čas a pak jsem se vrhla na datumy v dějáku. Jak já to nesnáším!!!! Po hodině učení jsem zapnula počítač, i když mi hlásek v hlavě říkal, že je to konec jakékoli soustředěnosti. Bylo půl desáté a já "rychle" zchecka FB a pak se podívala do mailu a co tam nevidím? Mail z Tábora! Byl k němu doporučený seznam věcí plný nutných nikoli postačujících položek, a nějaký propagační letáček a místo a čas příjezdu a cena která mě příjemně překvapila.  Rychle jsem projela seznam a vytvořila jsem si svůj vlastní seznam věcí, které mi chybí, nebo které asi doma nenajdu a pak věcí u kterých si nejsem jistá, že doma najdu lehce. 

Vzala jsem seznam a šla na půdu pro krosnu do které nám silně doporučovali zbalit všechny věci. Po chvilkovém hledání jsem našla dvě krosny, baterku, čelovku, ešus, plehcáček, starou karimatku, kterou jsem se neodvažovala vzít ani v rukavicích které jsem s sebou neměla. Spacák jsem vlastně ani neměla. 

Zkusila jsem si pohorky, které mi naštěstí byly, no takže kromě karimatky a spacáku mám všechno.  V pokoji jsem si zkoušela oba batohy a přemýšlela který bude lepší. Červený byl větší, ale zelený se lépe nosil, pokud se to o krosně dá říct. 

V tu chvíli kolem mého pokoje, do kterého bylo díky otevřeným dveřím vidět, procházel táta. Zarazil se když jsem si podruhé zkoušela červený ruksak. Natočil se v županu do pokoje a otázal se co dělám. "No víš už mi přišel mail. Je to za týden a dali nám seznam věcí." Řekla jsem. Táta se jako správně pragmaticky založený  muž zeptal: "A kolik to bude stát?" Podívala jsem se ještě jednou do mailu a zkontorlovala, že jsem se před tím nepřehlédla. "Osm set tu píšou." Usmála jsem se. Táta jenom povyhrnul obočí a ihned sisedl za můj počítač a začal googlit, protože se mu úplně nezdálo mě poslat někam mezi "pochybné a náhodné" lidi, kde osm set není cena jídla na tolik dní pro jednoho. 

Já si mezitím dělala seznam věcí jako kolik spodního prádla, trišek, legín atd. ach ať žijí seznamy. Táta vygooglil, že je to organizace sponzorovaná všude možně hlavně MŠMT a různými vysokými školami, a díky tomu nás to vyjde tak levně. Pak se na mě podíval a řekl: "S batohem budeš muset vydržet, ale spacák a karimatku ti zítra koupíme. Budete spát venku nebo vevnitř?" Zeptal se. "Ehm.... no to nevím." Zarazila jsem se. Poptám se a zítra dám vědět. 

Napsala jsem Martinovi a ten se divil, že už přišel mail. Což mi připadalo divné, neb taky jede. Když jsem se ho na to zeptala tak to nějak zamluvil, nebo spíš zachattoval, ale toho jsem si všimla až pozdějc. Spí se prý uvnitř. A vždycky to stojí asi tolik. 

Zytek týdne nějak utekl. Martin se mi bůh ví proč stranil, ale kvůli oběhávání učitelů jsem moc neměla čas ho řešit. Však je to klasika, učitel vás odbude tím, že "teď nemůže a máte přijít v konzultačních hodinách" v průběhu kterých máte vyučování, prostě hrůza. 

Nevím jak jsem to všecho zvládla.  Mám sbaleno. Nějak jsem překlepala tenhle týden. A mám motýly v břiše. Ne s nikým se nelíbám ani jsem to v poslední době nedělala, ale jsem prostě nervózní a sice nevím jaké je to když se člověk s někým líbá, ale prostě mi to přišlo jako dobrá analogie. Mám udělaných pár věcí na týden po Táboře. Ani nevím jak se to všechno tak rychle seběhlo.  Zítra pojedu na Tábor. Budu mezi lidmi, kteří se zajímají o věci tak jako já, teda jiným způsobem, ale i tak ... 

Co když mě mezi sebe nevezmou? Co když se znemožním? Co když to nebudu zvládat? Co když zaspím? Mám naštěstí sraz s nějakými lidmi na nádraží. Martin mi neodpovídá, tak nevím jestli tam pojede vlakem nebo ho do Prahy, kde je jeden z velkých meeting pointů, hodí někdo z rodičů. 

Prostě ten pocit, když chcete aby část usínání byla za váma, protože spánek si neuvědomíte a bude ráno. Jenom usnout .... 

Ha tak je to tu, další kapitola. Děkuju moc @PavlinaStroblova a @bluebarca za votes a hlavně za to že to čtete :), nutíte mě tím psát dál, takže moc díky :) <3 Snad se nadále líbí.