Pro svůj sen udělám vše

Přednášková noc 1/2

Na pátek jsem se vůbec nevyspala, protože jsem musela zpracovávat referát na němčinu o počasí. Ale co už no. Ihned po škole pojedu na Přednáškovou noc, takže do školy tahám batoh s věcma na spaní, a hlavně termoskou kafe a termohrnkem a nějaké to jídlo, idkyž doufám že někde kolem bude něco k zakousnutí, protože tohle mi vážně nestačí. Nejdůležitější věc, kteoru si s sebou ale beru je papír a tužka, no dobře píšu propiskou, ale tužka se vždy hodí! 

K mému překvapení to ve škole vůbec neutíkalo a tak jsem doufala, že mi zbude energie na noc! Není to vtipné? Lidi chtějí být čilí na páteční noc aby mohli pít alkohol a tančit, na proto abych mohla jít do cizí školy a tam poslouchat přednášky. Nerd allert! 

Vůbec nevím proč , alebyla jsem celou cestu vlakem, která trvala asi půl hodiny, neskutečně nervózní. Takový ten divný pocit v břiše, kterému nepomůže že se najíte ale ani že nejíte. Takovéto když se potíte a je vám zima. Takovéto že si v hlavě přehráváte milion a pět neskutečných příhod, takových, které by nenapadli ani Julese Verna. 

Do sluchátek jsem si pustila hudbu a nechala se jí naprosto pohltit. V Praze jsem pak měla hodně problémů s tím dostat se do té školy. Vešla jsem na dvůr a pak do budovy. Nevím jak vy, ale když vejdu do jiné školy tak mám nutkání si představovat jaké by to byl ochodit do "téhle" školy. A samozřejmně trávník souseda je vždy zelnější. 

Na registraci byl milý kluk který se mě zeptal na jméno, já jsem se mu upsala a on mě poslal nahoru. Tam ještě pobíhali studenti, vipadali staře jako já, a ladili poslední věci. Někdo mi řekl kam si mám dát věci a já si z batohu vyndala plátěnou tašku, do které jsme si hodila kafe, vodu, mobil, peněženku, sešit, další papíry a penál. Neb jak říkají skauti "Vždy připraven". Pak jsem vyšla ze třídy a začala jsem seldovat dění. Studenti stále pobíhali a tak jsem se zeptal nějakého kluka který vypadal jakože běhat nehodlá, ale zároveň že ví co se musí udělat a tak jsem se ho vyptala na to zdali-nemám s něčím pomoct. 

Po vylepení nějakých harmonogramů už přicházeli lidi. Já se ale neumím jen tak bavit s náhodnýma lidma. Co má člověk jako dělat? Říct "Ahoj já jsem Elisabeth." A dál ? Pak už asi jen trapné ticho. :/

Když jsem v nějaké cizí škole, tak nevím jak vy, ale já vždy přemýšlím o tom, jaké by to bylo zde studovat, ale ono je u sousedů trávník vždy zelenější. Tato škola na mě působila velmi umělecky. Byli jsme v podkroví kde byly učebny. V učebnách i na chodbě se nacházely střešní okna a díky tomu byl celý prostor velmi prosvětlený. Viděla jsem skupinky lidí a bylo mi trošku líto že nemám sebevědomí na to se s nimi začít bavit. V tu chvíli někdo zakřičel přes celou chodbu "No to si ze mě děláš srandu." Ne dobře tohle nezakřičel, ale ... Podívala jsem se tím směrem a tam stál Martin v celé své kráse i když u něj se  o kráse moc mluvit nedá. "Co tu děláš?" Zeptal se už jen "normálně" nahlas a s tím si to štrádoval přímo ke mě. Já jsem se nezmohla na nic jiného než velmi výstižný facepalm a zanadávání. "Já tu čekám na přednášky, nevím co tu děláš ty, ale aspoň v neděli si od sebe odpočineme." S falešným úsměvem jsem se zvedla a zamířila do třídy, kde měla být za patnáct minut hlavní přednáška a lidi se tam začali hrnout. 

Třída byla temnější než ostatní i přes to že měla střešní okna, zároveň ale byla větší. Židle v ní byly rozestavěné tak, aby připomínaly přednáškovou místnost, mě to teda připadalo jako na dětšké besídce na prvním stupni, ale vůbec to nevadilo. Ačkoli jsem tam byla sama, no dobře Martina nebudu počítat, tak se mi líbila ta domácká atmosféra. 

Otevřela jsem si sešit a začala si do něj kreslit rakety a hvězdy a planety. Přesto že neumím kreslit a ani se kreslení nijak nevěnuju, a to ani na okrajích sešitů, tak jsem si ani nevšimla že si někdo vedle mě přisedl. "Máš tu volno, žejo? " Zeptal se mě někdo, jen jsem pokývala hlavou a pak jsem si všimla že se kolem mě posadilo několik lidí. Začali se mi představovat a ihned mě zatáhli do konverzace. Byla jsem hodně překvapená. Vždyť jsem random člověk. Od té chvíle jsem věděla, že PNOC bude skvělá a nejen kvůli přednáškám.  

Přednáška hlavního hosta se mi úplně nelíbila, na druhou stranu říkal spoustu tipů co je důležité pro astronauta a co ne. Otázek bylo moc a tak jsem se ani na nic neptala. 

Po hlavní přednášce byla pauza na večeři. Ta partička lidí mě vzala mezi sebe. V bufetu jsem si koupila něco k jídlu a sedli jsme si ke stolu. Povídala jsem jak mě zajímá astronomie, sice jsem se bála, že je to odradí, ale naopak. Seděli tam totiž se mnou samí nerdi jako já. Lidi co se zajímají o chemii, biologii, matematiku, informatiku, fyziku, ... lidi, kteří umí dělat inteligentní narážky a vtipy. 

Byla pravda, že jsem se občas, no dobře byla pravda, že v některých tématech dost často, nechytala , a pak jsem se cítila docela trapně. Pak se k nám přidal jiný kluk a vypadalo, že toho ví úplně nekonečně. Pak se najednou zarazil a zeptal se na něco co jsem zrovna věděla ze školy. Jo jasně může být třeba  o ročník níž či whatever. Díky tomu už jsem se ptala na vše co jsem nevěděla, protože tenhle kluk mi ukázal, že nikdo není vševědoucí, a když se člověk zeptá tak nevypadá jako idiot, právě naopak. 

Pak začaly další přednášky a já jsem tuto skupinku sympatických lidí opustila. Bylo mi to líto, neb mi připadalo, že mi rozšiřili obzory víc než kdybych přečetla celý Ottův slovník naučný. Ale jsem tu kvůli přednáškám!