Pro svůj sen udělám vše

1. den - 1. část

Rozezněla se hudba. Bylo to horší než na discotéce. Hlasitá hudba u které člověk prostě musel vstát. Bylo to příseré. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela byl spánek. Ale lidi se začali probouzet. Pod spacákem jsem se převlékla a když spouštěli druhou písničku tak na půdu přišli orgové. Byli usměvaví a přáli nám krásné ráno. Všichni účastníci, jako by se shodli a svůj optimismus jim neopětovali, ba právě naopak. 

Venku byla rozcvička. Taková táborová klasika, protože bylo ráno, tak byla zima. Když jsme docvičili, tak jsem byla spocená, ale byla mi zima. Po snídani zazněla další znělka. Člověk tu neměl moc prostor. Zůstali jsme v jídelně, i kdyz obecně to bude spíš místnost ve které se bude konat větsina vnitřního programu.

Přednášky! Konečně přišly na řadu přednášky. Část na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc. Jenže ono to nebylo tak růžové jak jsem si představovala, byly vedle sebe tři přednášky. Orgové nám řekli anotace a naším úkolem bylo přihlásit se předběžně na kterou budeme chtít jít. Já jsem se hlásila na všechny, můžu za to že jsou vsechny zajímavé?

Nakonec jsem si vybrala informatiku v biologii. Ta holka byla celá nadšená, jako dítě kterému slíbíte zmrzlinu a Vánoce o půl roku dřív. Začala a z počátku jsem se chytala, protože biologii se učím ráda, ale po chvilce mi mé znalosti přestaly stačit. Hlavně teda proto, že o programování toho moc nevím. No dobře skoro nic ( jaký že je rozdíl mezi bite a Bit?) Když jsem se rozhlédla po "učebně" (ehm spací místnosti)   zdálo se že všichni vědí o co go. Nejhorší na tom bylo že se neustále ptala jestli to chápeme a že pokud ne tak ať se nebojíme zeptat. Z této přednášky jse si bohužel odnesla jen změť divných zápisků a poznatek o tom, že průměrný člověk meho věku, ovládá alespoň jeden programovaci jazyk, a tak jsem si začala delat v sešitu seznam věcí co se musím doručit.

Druhá přednáška, byla z fyziky. Kvantová fyzika nesla název. Já jsem se v tom ale úplně ztratila, protože v tom byla na me moc těžká matika a spousta složitých písmenek.

První dopoledne jsem teda vlastně prokaučovala.

Když jsme čekali na oběd tak jsem se dala s nějakými lidmi do řeči. Vypadalo to, že jedna z těch holek je org zatímco zbytek byli účastníci. Vypadala mile a tvářila se ze je normální ničemu nerozumnět. Byl to můj spásný anděl protože bez ní bych nevěděla co dělat dřív, jestli se jít zahrabat nebo skočit z nějaké vysoké skály, tak jako tak skončila bych v zemi.

Po obědě mě čekala služba v kuchyni. Měla jsem ji s nějakýma neznámýma lidma, ale bylo to dost v pohodě. Nabídlajsem se že umyju nádobí, protože je to přece jenom vyhnakládání síly na rozbití vazby mezi špínou a talířem, za pomoci, teploty, tlaku a trochu chemie. Na službě jsem si rozšířila obzory. Jeden ten kluk zajimal o genetiku, pamatovala jsem si ho z první přednášky, na té přednášce vypadal že ví o co jde, pak mi ale prozradil že taky netušil a že programování přímo nesnáší. Ale bude chodit na vsechny přednášky tý holky. Jeho verze byla, že jako jediná se tu vyzná v biologii, ale očivině je veřejným tajemstvím, ze se mu ta přednášející líbí. (pozn Autorky: protože orgyně zní vážně hloupě, ačkoli to taky někteří pouzivají).

Kluci byli super, ale pak už ani nevím jak se všechno seběhlo. Nějací jiní učastníci naběhli do kuchyně a začali nám do všeho kecat. Naštvala jsem se a pocákala je pěnou a vodou na nádobí. V tom se samozřejmně strhla vodní bitva. Naštěstí nám chyběl domýt už jen jeden hrnec, a tak se žádné nádobí nedostalo k úhoně. Na druhou stranu jsme všichni skončili mokří, a nevím proč ale já byla mokrá od hlavy k patě, neb kluky nenapadlo nic lepšího než mě celou hodit do toho mokra na zemi. To jsem už ale začala vřískat jako pominutá. A co čert nechtěl přišli orgové. Začali na nás křičet, hlavně teda Tom. Pak podíval na mě, jeho pohled byl tak pronikavý, že jsem byla nucena ho stočit k zemi. Zamumlal první den a hned problém. Pak jen nějaká z organozátorek řekla, že si mám dát sprchu a díky tomu jsem nestihla "nástup" a vysvětlování pravidel další, teda první velké hry. Na druhou stranu po sprše jsem se cítila naprosto skvěle. Jako vážně vůbec jsem si neuvědomila, že se mi začaly mastit vlasy a vlastně jsem byla po včerejšku docela upocená.

Když jsem přišla mezi ostatní, tak se na mě Marek podíval a se slovy "A potom přijdete, jako tady Evelyn a vůbec nebudete chápat co se děje." Tím jsem vysvětlil pravidla, běžte se oblíknout, budete u toho běhat, a pokud ne tak my zařídíme abyste si to rozmysleli. Za pět minut venku! Bandá líná! "Poslední slova přímo zařval a protože jsem stála vedle něj, tak jsem úplně nadskočila. Martin se mi samozřejmě začal smát, jak jinak že? Všichni se usmívali a procházeli kolem mě a já vůbec netušila o co jde." Tak za pět minut zlato. "řekl Tomáš mrkl na mě a obešel mě." Co vám všem je? A to nemyslím jenom skupinku těhle ... "ukázala jsem na Martina a jeho kamarády  nebo co to vlastně jsou." Ale vám všem. "Řekla jsem rozhořčeně, ale to jsem asi dělat neměla, protože si mě všiml Tomáš. "Nástup vojíne ... Eh .. Elisabeth." Musela jsem se uchechtnut, protože jména všech si sice za včerejšek zapamatoval, ale příjmení ne. I kdyz i tak je to velmi chválihodné. "Jak si jen dovoluješ nechodit na nástup! Co si jako myslíš? Upaluj se převléknout a aŤ tu jsi mezi prvními!" To skoro řval. Naštěstí mi bylo jasné, že je to hrané, že je to součástí programu.  

Když jsem byla před chatou, tak na mě znovu začal řvát. "A za trest uděláš padesát dřepů a deset kliků." Začala jsem dřepovat. "Ale já deset kliků neudělám." Snažila jsem is namítnout. "Žádné odmlouvání, a pohyb!" Když jsem byla u dvacátého dřepu tak se začali scházet i ostatní. Když přišli všichni. Tak jsem dodělala dřepy a všichni mě samozřejmně pozorovali. "A teď ty kliky! A šup." Podívala jsem na zem a jak bylo jaro, tak půda byla měkká a mě bylo jasné, že pokud na tu zem položím ruce tak budou od hlíny, ale hlavně pokud na zem položím kolena tak budu mít úplně špinavé legíny, nejsem sice žádná barbie, ale jsem you teprv první den. "Bude to!" Přerušil mě Marek. Tak jsem si teda položila kolena na zem a začala dělat dámské kliky. Šla jsem dolů a nahoru, to šlo. Pak podruhé a já začala cítit ruce. Jenže k tomu mi začal počítat a u třetího kliku napočítal znovu jeden. Bylo to frustrující. 

Nadávala jsem i když jen potichu. Po jedenácti opravdových klicích(nevím jak se m ito povedlo), podle Tomáše to byl tak čtvtý jsem odvalila, na záda a prohlásila jsem ať if I dělá třeba sám. "Vojíne! Neodmlouvat a klikovat!" Jenže já jsem nemohla, a navíc se na mě všichni dívali. Takže fakt super. Nevím jak ale znovu jsem se přetočila na bčicho a pokusila se  o další klik, ale už jsem prostě neměla sílu v rukou. Pak mi Marek dal nohu na záda a prohlásil: "Takhle dopadne každý z vás kdo nebude ctít řádu vojenské jednotky!" Někdo v zadu prohlásil že neznáme řád a tedy nevíme jak se chovat.  Marek se zasmál a prohlásil že to je cílem této hry, najít řád. Pak ze mě sundal nohu. Já jsem is naštvaně zvedla acv tu chvíli vydal rozkaz aby mě zajali a dva orgové mě vzali a jeden si mě hodil přes rameno jako hromadu brambor a odkráčel. Bylo mi na nic křičet a kopat či cokoli. Na druhou stranu, tohle je tvrdý režim. Není to náhodou to co jsem celou dobu chtěla? 

Děkuju moc všem za komentáře co jste mi (snad to byl jen půl rok) psali. S každým dalším mi bylo blbý že nepíšu. Moc si toho vážím a děkuju že to čtete. Nechci nic slibovat, ale psaní mi vážně moc chybí. Takže moc děkuju za podporu.

Užijte si kapitolu a smějte se.