Pro svůj sen udělám vše

Cesta na objekt

Rozešli jsme se na objekt, byl v tom zmatek. "Orgové" tak tu všichni říkají organizátorům, nejsem si jistá, že mi to půjde přes pusu. Orgové, dobře tak v hlavě mi to nedělá takový problém, nám řekli, že máme jít půl kilometru po hlavní a pak odbočit po žlutý. Při nejhorším máme prý volat. Měla jsem s sebou "jenom" svůj malý batoh. Šli jsme sami v chumlu a všichni si spolu povídali. Já jsem šla za nějakou skupinkou, která se o něčem bavila, ale moc jsem nepostřehla o čem a tak jsem se jen držela a doufala, že se mě nikdo na nic nezeptá. Bylo tu hodně poznat kdo se s kým zná, nebo spíš kdo na tyhle akce jezdí často. Došli jsme na odbočku a tam nikdo nebyl. Vešli jsme tedy do lesa a někteří si posedali a bylo jim jedno, že nemáme organizátory nebo cestu.

"Ale, ale ... nová holka tady." Řekl někdo mým směrem, byli to dva kluci. "Jé ahoj, já jsem Tomáš a tohle je Jáchym." Řekl ten vyšší jako náhodou. "Jeho si nevšímej, je to jen idiot co se potřebuje předvádět." Řekl Jáchym. Pak ho Tomáš šťouchnul, ale víc neříkal. "Jak jsi se o Táboře dozvěděla?" zeptal se Jáchym a tak jsme se začali bavit. Když zjistili kdo jsem, jakože jsem "ta holka co byla na přednáškové noci a ta co se zná s Martinem" tak se na mě koukali tak obdivně, což jsem moc nechápala. Pak začali pomlouvat Martina, jak je to hroznej kluk a co já vím co všechno.

V tom z lesa vyběhl kluk, který drzěl pod krkem někoho jiného, když jsem se podívala líp, tak jsem zjistila že je to martin. U hlavy mu držel zbraň a u toho křičel: "Nikdo se nehejbejte, jeden jediný pohyb a zabiju ho, jestli nechcete přijít o vašeho kolegu, tak uděláte to co vám řeknu." Martin vypadal, že se mu hcce se usmívat. Vůbec nevím jak se tam dostal. Za mnou stáli Jáchym a Tomáš, "Zas se musí všude nacpat vlezdoprdelka." řekl jakože potichu, ale není pochyb o tom že to slyšela alesoň půlka učastníků. Oba se uchechtli. "Mlčte vy zelenáči, myslíte si že je to sranda? Poslat někoho na výzvědy, když jste ještě nic nedokázali?" Se mnou jste ještě neměli co dočinění, a po dnešku se budete modlit abychom se už víc neviděli!" To poslední úplně zakřičel a upřímně? Šla z něj hrůza. "Tak a teď zelenáči, nechte tu svoje věci a utíkejte támhle k tý bříze co je mimo les, a zase zpátky, udělejte deset koleček! Pokud to zvládnete všichni pod deset minut tak možná dostanete svýho kamaráda zpátky."

Chtěla jsem ihned začít utíkat, protože hry mám ráda a hlavně konečně se budu moct proběhnout, i když v těch pohorách co mám na sobě, no nevím no. Ale když jsem se podívala kolem sebe tak většina jenom otráveně koukala a nikdo nevypadal že by se mu chtělo, což jsem moc nechápala. Ten voják se naštval a zařval. "Tak bude to? Nebo mu mám vystřelit ten jeho malej mozek z hlavy?" V tom se Martin rozesmál, což jsem moc nechápala. Ten vedoucí zvedl pistoli co měl v ruce a zvedl jí nad hlavu. Stiskl spoušť a vyletělo z ní něco. Nejspíš to byla kuličková zbraň takže teoreticky nic nebezpečného, ale takhle z blízkosti by to mohlo někomu vážně ublížit. Pak dal Martinovi pohlavek, asi za to že se směje a pak mu zase přiložil zbraň k hlavě a protože jsme všichni byli sticha tak se zeptal velmi potichu a až psychopaticky "Tak bude to?" Nikdo v tu chvíli na nic nečekal a všichni jsme začali utíkat. Ta bříza byla bohužel docela daleko, teda byla daleko na to že jsme měli běžet deset koleček. Já jsem v tu chvíli litovala toho že na sobě nemám sportovní podprsenku. Po uběhnutí osmi koleček jsem zjistila že se mnou v chumlu běží jenom tři další lidi. A na poslední kolečko jsem hodně zpomalila a doufala, že je to pod deset minut, ale jakmile běžím tak ztratím pojem o čase.

Když jsem doběhla, tak tam byli ti tři lidi a za náma dlouho nikdo. Umírala jsem, ale byla jsem na sebe pyšná, protože ti tři vypadali docela namakaně. Martin se usmál a prohlásil "Rudá v obličeji ti sluší, a díky že se kvůli mě tolik namáháš." Jenom jsem protočila očima a sarkasticky prohlásila "Taky tě ráda vidím".