Pro svůj sen udělám vše

5. večer - tanenční

Bude taneční večer! Oznámili nám orgorvé. 

Nejdřív mě polil studený pot, a následně jsem se začala hrozně červenat. Většina lidí zněla nadšeně, ale byli tu i tací, kteří se tvářili jako by je měli mučit.

Měla jsem sebou sukni, ale nějak jsem se necítila na to si jí obléct. Anežka mě ale přesvědčila že si jí obléct mám, ale já se nějak nikdy necítím na to být v sukni. Je to nějak až moc volný kus oblečení. Navíc, představa toho že budu tancovat mě děsí, nikdy jsem pořádně netancovala a tanečním jsem se nějak vyhla. 

Všichni jsme byli převlečení docela rychle. Některé holky se dokonce i namalovaly, což mi připadalo docela vtipné, vzhledem k tomu že se malovaly před klukama se kterýma mají tančit. Orgové nás drželi nahoře o dost delší dobu než bylo potřeba, ale když jsme přišli dolů, tak to stálo za to. Všechna okna byla zatemněná a různě tam svílily barevné ledky. V rohu byl dokonce i bar! Sice se tam nepodávaly žádné -OH skupiny (alkoholy), ale to nikomu nevadilo.

Hrála hudba ale nikdo se neměl k tomu začít tancovat. Orgové nás vytáhli do jednoho kroužku a začali jsme tancovat podle nich. Byla to docela legrace. Máchali rukama a u toho říkali jaké matematické funkce to jsou, myslím že nejpolulárnější byly goniometrické a signum. Pak se pár lidí odtrhlo a začali tancovat jenom spolu a velký kruh se rozdělil na dva menší. Stále jsme tancovali tento divný matematický tanec a všichni se smáli. Můj strach z tančení, z toho jak vypadám nebo z toho že bych mohla něco pokazit byl ten tam. Lidi si to jenom užívali a všem bylo jedno jak kdokoli vypadá. 

Naproti mě v kruhu stál Martin a asi tři písničky jsme se navzájem dívali do očí. Chtěla jsem projít skrz ten kruh a vzít ho za ruku a začít s ním tančit, ale nebyla jsem schopná se pohnout. Teda hýbala jsem se nějakým způsobem do rytmu, ale udělat krok kamkoli jinám než z mého imaginárního prostoru jsem nedokázala. Plus ačkoli mi bylo jasné že si nás ostatní tak nějak všimli, tak jsem byla ráda, že to nikdo nekomentoval a nechtěla jsem být středem pozornosti. 

Při přemýšlení jsem sklonila hlavu a moc jsem nevnímala, co se děje kolem mě. Když jsem hlavu zase zvedla, tak tam Martin nebyl, ale za žádnou cenu jsem nechtěla aby na mě bylo znát jak moc jsem z toho smutná. Přece nebudu vypadat jako hloupá zamilovaná holka! Protože to přece nejsem. 

V tu chvíli mě někdo chytil za boky a já jsem úplně ztuhla. Pak mi do ucha zašeptal "Smím prosit?" a já jsem se otočila na Martina, culící se jako malá holka na lízátko, odpochodovala z kruhu. 

Poslední "diskotéka" které jsem se zúčastnila, byla asi na škole v přírodě někdy v páté třídě. Pamatuju si jak si kluci dělali srandu z toho jak nízko jsou schopní dát holce ruku, nebo naopak jak vysoko. Holky se zase předváděly v tom která vydrží tancovat co nejdéle s jedním klukem... 

Martin mi dal jendu ruku na lopatku a druhou mě chytil za ruku. Nebylo to držení jako ze StarDance, ale ani to nebylo oplzlé páťácké cosi. Přitáhl si mě k sobě na můj vkus docela blízko, ale když jsme začali tancovat, tak jsem pochopila, že je to kvůli tomu abychom se úplně nepošlapali.Na to že jsem nikdy netančila, tak si myslím že nám to šlo. Myslím že jsme netancovali kroky z nějakého konkrétního tance, ale tak nějak jsme plynuli prostorem.  

"Nevěděla jsem, že umíš tančit." "Nevěděl jsem že umíš tančit." opáčil Martin. "Myslím, že bez tebe neumím, tančit." Řekla jsem, při tom jsem se ale přestala tolik soustředit na Martina a zakopla jsem o něj. Díky těsnému držení mě ale chytil. 

Pak zpomalila hudba a byl z toho ploužák. Martin se ale rozhodl, že máme na víc než jen na "medvědí tanec". Sice jsme hodně zvolnili, ale stejně se z nás nestali úplní medvědi. 

Dala jsem mu tvář na hrudník a užívala si daný okamžik. "Jsem rád že jsem tu s tebou." Pošeptal mi do ucha. Zvedla jsem hlavu a on mě políbil. Nejdřív mě to překvapilo a pak jsem si to jenom užívala. Měla jsem pocit jako by se zastavil čas. 

Když jsme se od sebe odtrhli, tak už hrála jiná písnička. Chvíli jsme se jenom vzájemně dívali do očí a pak jsme pokračovali. Po několika dalších polibcích a skoro medvědích tancích, které se na danou rychlou hudbu rozhodně nehodili jsme šli na bar. 

Byla jsem rudá jako rak, protože mi bylo jasné že nás ostatní viděli a to mě dost znervózňovalo. "Tak co si mladý pár dá?" Zeptal se David který dělal barmana. Když jsem ho zpražila pohledem, tak o krok ucouvl, ale pak nám podal "nápojový lístek".

Za poslední dva dny jsem úplně zapomněla že je tu nějaká legenda. Proto mě překvapily názvy nápojů jako: Maršálův hrneček, generálův megacloumák, poručníkův vyprošťovák nebo desátníkův sebevědomovač. Bohužel pod tím nebylo složení a tak jsme si s Martinem dali každý něco jiného. Já jsem si dala Maršálův hrneček a byl to pomeranžový džus se šlehačkou. Martin si dal generálův megacloumák a byla to sodovka s rajčatovým protlakem a kusem citrónu (Nezkoušejte doma!) Moje pití bylo nechuutný ale dalo se vypít. Pak jsme poprosili o obyčejnou vodu a David nám namíchal normální dzus se sodovkou. 

V jednu ráno byl bohužel taneční večer ukončen. Už tam zbyla jenom hrstka účastníků a zbytek šel spát. Protože jsme tam vydrželi, tak jsme "za odměnu" pomohli s úklidem a šli jsme spát. 

Ve spacáku jsme k sobě leželi otočení čelem a drželi se za vrchní ruce. Napadalo mě spousta věcí co říct, ale když se jsem se nad tím víc zamyslela, tak mi to připadalo hloupé. A tak Martin jenom usnul beze slova a já jsem si celý ten večer v hlavě znovu přehrávala. 

Přiznávám se tohle je trošku jiný žánr než zbytek knížky, rozhodně v tom nehodlám pokračovat, ale myslím že pro vývoj postav to bylo trošku zapotřebí ;) 

Smějte se!