Pro svůj sen udělám vše

8. den

Ráno zazvonil budík a moje tělo se automaticky zvedlo i když mozek říkal ať si znova lehnu. Ostatním se chtělo vstávat o dost méně a tak jsem se víc v klidu mohla převléknout. Cítila jsem na sobě jak jsem usnula spocená. Věděla jsem že se musím umýt, ale před rozcvičkou to rozhodně nestíhám. 

Na rozcvičku jsem dorazila mezi prvními a vzhledem k tomu, že mám pocit že za poslední dobu tomu pohybu moc nedávám, tak jsem si zvolila hard core rozcvičku, což bylo kromě mě zvoleno těm pozdě příchozím. Všichni se na mě dívali jako na blázna co se potuluje po náměstí v nemocniční košili. Ostatní chtěli spát, ale já jsem si užívala pohyb. 

Běhali jsme asi deset minut docela rychle a pak jsme si dali rychlé posilování. Sice to byly "jednoduché" cviky, ale každý jsme dělali asi minutu v kuse, takže u pátého jsem byla úplně vyšťavená.

Když jsme se dobelhali na objekt, tak se mi klepaly stehna a já myslela, že nevyjdu po schodech nahoru. Vzala jsem si věci do sprchy a nasypala kávu do termohrnku. Nějak jsem se dostala do sprchy a pustila horkou vodu. Cítila jsem jak se ze mě smývá pot a zároveň jak se uvolňují svaly. Po sprše jsem přišla právě v čas na uvařenou kávu a snídani v plném proudu. Pár lidí se sice bavilo, ale většina účastníků vypadala, jako že je ještě uzavřená ve světě snů. 

Po snídani byly typicky přednášky. Bylo mi jedno na kterou půjdu, hlavně když si tím rozšířím obzory! Připadá mi jako věčnost od poslední přednášky. Celou dobu jsme dělali konfery, a všechen čas jsme strávili jenom nad nimi. Byla jsem unavená neříkám, že ne ale zároveň jsem byla namotivovaná. A tak jsem si užila další přednášku. Ta přednáška byla matematicko-fyzikální, a byla to asi nejvíc přednáška pro mě za celé soustředění. Počítali jsme různé jevy ve Vesmíru!

Druhá přednáška byla poslední, nějak jsem si neuvědomila, že je dnes poslední den. Asi bych měla být smutná, ale už se hodně těším domů. Přece jenom, sprcha jenom pro mě, převlékat se v klidu a mít co si vybrat na sebe a mít svůj stůl  na kterém bych mohla něco psát. A čas na to všechno zpracovat.

 Poslední přednáška byla praktická. Dělali jsme nácvik první pomoci. Dozvěděla jsem se tolik věcí. Nejdůležitější mi připadalo, že nejdřív musím zajistit svojí bezpečnost, než se vrhnu do zachraňování. Každý jsme si zkusili resuscitaci po dobu tří minut, a vždycky nás napomenuli když jsme nestlačovali hrudník dostatečně. Po těch třech minutách jsem myslela, že umřu. Nechápu jak to někdo může zvládnout dělat patnáct minut! To je úplná šílenost. Zkoušeli jsme si zavázat obvazem různé končetiny. Bylo to mentálně vyčerpávající, protože tohle jsou věci které doufám že nebudu muset použít. Z představy, že bych musela někomu zastavovat tepené krvácení mě děsí. 

Myslela jsem na to přes celý oběd. V hlavě se mi honily představy o tom jak by táta mohl chytit infarkt a já ho nebyla přes ty svaly schopná zachránit, nebo jak by se Martin mohl dusit. Bylo mi z toho na nic. 

Uviděla jsem Martina a šla jsem ho obejmout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme se asi nikdy pořádně neobjímali, že jsem pořádně nikoho nikdy neobjímala. Lidi nás mohli vidět, že se objímáme, a já jsem při tomhle zjištění znejistěla. Martin mě ale objal nazpět a přitisknul si mě k sobě. Bylo moc příjemné takhle stát. "Takže už  sis vybrala co chceš?" Zeptal se mě. "Ne, asi, já nevím." odpověděla jsem. "Potřebovala jsem tě jenom obejmout." Když jsem to řekla tak jsem si připadala neskutečně hloupě, ale on mi dal jenom pusu a já v tu chvíli věděla, že to hloupé vůbec není. 

Po poledním klidu byla hra. Byli jsme ve dvojicích a chodili jsme různě po stanovištích a orgové hráli nějaké důstojníky a generály a my od nich museli získávat informace a různě nás mezi sebou posílali. Moc jsem celou tu hru nepochopila, ale Martin se tvářil že víme co děláme a tak jsem se tak tvářila taky. 

Z celé hry jsem byla zmatená, měli jsme si z toho dát dvě a dvě dohromady, ale vůbec jsem nechápala co nám orgové chtěli sdělit. Byl tam opilý admirál kterému bylo všechno jedno, jen když mu nikdo nedával žádné úkoly na dělání a nikdo po něm nic nechtěl. Pak tam byl super snaživý vojín který se chtěl dostat někam výš ale nešlo mu to. Pak tam byli namyšlení poručíci, kteří si užívali moc. Ale neviděla jsem za tím nějaký příběh. Jestli tohle měla být závěrečná hra, tak teda nic moc. 

Po skončení byly asi čtyři hodiny odpoledne a připadalo mi že je tak akorát na to abychom se sbalili a měli fajn poslední večer o kterém všichni mluví. Upřímně jsem se už těšila domů, na sprchu která nemusí být pěti minutová a na teplou postel. Na to až budu moct hcodit zas v županu a nebudu muset nikoho prosit o vodu na kávu. Na to že se při psaní do denníku nebudu muset ohlížet zdali mi někdo nekouká přes rameno. Prostě na to až budu doma.

Když jsme došli na objekt, tak jsme měli asi půl hodiny na vydechnutí. Panovala tam poklidná atmosféra a měla jsem pocit že si všichni užívají ten klid. A to že nic nemusí, ve vzduchu byla cítit unavenost a stesk po normálním týdnu, zároveň ale i vděk za to že mohou být mezi lidmi podobného smýšlení. 

Zazvonila znělka a všichni vypadali, že už nic nechtějí, ale David s Tomášem byli schopní rozhecovat dav. A tak všichni natěšeně dávali pozor co se bude dít a na pravidla hry. Měli jsme se nějak dostat k na druhý konec louky aniž by nás orgové chytili. Na druhém konci měla být schovaná tajná zpráva která nám měla pomoct osvobodit někoho od někud. Moc jsem nedávala pozor na celo-soustřeďkovu hru a tak jsem se ani nějak nesnažila pochopit o co se to vlastně snažíme. 

I přes to mě bavilo kličkovat mezi orgama. Bylo jich tak půlka co nás ale byli tak organizovaní že nám trvalo tak hodinu než jsme je znavili natolik aby se jeden skoro dostal nakonec. Když nás chytili tak jsme se museli vrátit k objektu a jít znovu. Všichni jsme byli vyčerpaní, ale zároveň jsme byli odhodláni to doáthout do konce. Pokaždé když jsem se vracela, tak jsem měla pocit jakože jsem o kousek blíž konci.

Když mě chytili, tak jsem šla zpět. Po as itřetím chycení jsem běžela jen na cestu tam. Na oživovacím stanovišti byli vyčerpaní účastníci, kteří již nechtěli běhat. Někdo jim tam domlouval, že by se měli snažit. Ale pravda byla že jsme byli všichni unavení. "Hele, tak počkáme na většinu a pak půjdeme naposledy všichni. S tím že ti co nemají sílu, tak půjdou jako první a budou se snažit odlákat orgy a ten zbytek nějak proběhne." Všechny tahle myšlenka na poslední běh zaujala daleko víc než posoichání toho jak nic nedělají. A tak jsme počkali na vícero účastníků a když nás bylo skoro většina tak jsme se všichni rozeběhli. Nevěděla jsem jak se to stalo, ale najednou jsme asi ve třech byli na konci a drželi v ruce mapu. Orgové zapískali a všichni jsme se seběhli k sobě. 

"Máte místo, kde bude závěr, víte teda kde to je?" Zeptal se David? Podle mapy to bylo v objektu. Dostal ijsme pokyn, že se máme jít převléknout a že zbytek bude v jídelně ale do té doby že tam nemáme chodit. Začalo se stmívat a já byla ráda, že je všechno za náma. Těšila jsem se domů. Byla jsem ráda, že jsem se sem dostala a že jsm měla možnost tu trávit čas, naučit se tolik věcí a získat vlastně kluka? Ale těšila jsem se domů. 

Převlékla jsem se úplně celá. Deodorantem jsem udělala rychlou sprchu a do termohrnku si dala kafe, že poprosím o trochu horké vody. Nepotřebovala jsem kávu, ale měla jsem pocit, že jí chci. Navíc zjistila jsem, že lidi se na mě dívají jako na člověka, který je závislý na kofeinu a ačkoli závoslost není braná jako pozitivní vlastnost, mě se to tak nějak líbí. 

Zazněla znělka na večeři a tak jsme se všichni nahrnuli do jídelny a poslendí večer začal.

Už tam skoro jsme! Na konci soustředění, to rozhodně nebude konec naší cesty. Snad se vám příběh líbí.