All I ask for is a little bit of pain

72

„Najdeš černé a modré provazy a sejdeme se tak za deset minut v herně?" usmál jsem se, a aniž bych čekal na jeho odpověď, rychle jsem vyskočil z auta. Bylo to, jako by teď bylo všechno správně. Andy už musel vědět, že mě zpátky nedostane. A já si nehodlal nechávat ten stejný telefon. Dostal jsem ho tenkrát od něj a nenapadlo mě, že by mohl vymyslet takovou prasárnu. Byl jsem rozhodnutý dojít si pro nový hned zítra, ale teď jsem chtěl toho zmetka potrápit. Zasloužil si to. Určitě ano. Navíc jsem věděl, že i kdybych se kvůli tomu měl nakonec cítit špatně, tak to rozhodně nebude horší než to, co dělal on.

Došel jsem si dát rychlou sprchu a dolů do herny šel už jen v čistých boxerkách a s mobilem v ruce. Troye byl vždy v herně perfektní, byl jsem si jistý, že mě unaví, takže jsem nečekal, že bych zvládnul sprchu po tom, co skončíme. Navíc pořád tu byla ta věc s místností s topením a matrací. Chtěl jsem to pro něj dnes dokázat. Popravdě jsem se na to začínal maličko těšit. Mohla to být zajímavá zkušenost. A Pán by mě tam jistě nenechal bez dozoru. Byl v tomhle hodně opatrný.

Pomaličku jsem vešel do herny, položil mobil na komodu hned u dveří a kleknul si na svoje místo. Nedokázal jsem se přestat usmívat. Možná jsem byl vážně jen pomstychtivá svině, ale nedokázal jsem si pomoct.

„Máš nějakou představu nebo to necháš na mě, kotě?" zabroukal Pán nadšeně a přesunul se přede mě. Věděl jsem o něm, ale stejně jsem se leknul. Tiše jsem zavrčel, naštvaný sám na sebe a pořádně se narovnal. Andy se mi dostal do hlavy natolik, že jsem nebyl schopný soustředit se na toho chlapa, o kterého tu opravdu šlo.

„Nechám to na tobě, Pane," usmál jsem se a zvedl k němu hlavu. Věřil jsem tomu, že teď zvládnu jakýkoliv úvaz, což nebylo zrovna rozumné, ale nehodlal jsem se tím trápit. Pán byl na tohle až moc rozumný. Nepřehnal by to a právě proto jsem se mu hodlal kompletně odevzdat.

„Ruce před sebe," poručil rychle a já se musel kousnout do rtu, abych zůstal potichu. Líbilo se mi, jak rychle se zase vžil do své role. Bláznil jsem po něm. Miloval jsem ten přísný výraz v jeho tváři, ale o to víc jsem miloval ten fakt, jak rychle by přestal, kdybych použil správné slovo. Držel jsem ruce natažené před sebou a sledoval každičký Pánův pohyb. I přes to, že se snažil zachovat si vážný výraz, jsem v jeho tváři viděl nadšení. Už předtím jsem viděl, jak moc byl z vázání odvařený, ale i tak bylo krásný ho tak vidět znova. Byl jsem si jistý, že by bez toho fungovat nemohl. Možná pár měsíců, ale pak by si našel někoho, kdo by to zvládnul. Vázání pro něj bylo to samé jako pro Andyho sex. Což bylo super, protože tohle rozhodně bylo něco, co jsem byl ochotný dělat.

Zavřel jsem oči, když se Pán s vázáním přesunul k mému hrudníku. Nebyl jsem nervózní. Naopak. Chtěl jsem si jen užívat každičký jeho dotek a se zavřenýma očima to bylo o moc intenzivnější. Kousal jsem se silně do tváří a usmíval se. Pán mi dal nakonec svázaná zápěstí k hrudníku a připevnil je k dalším uzlům tak, abych je musel nechat na stejném místě. Přišlo mi, že jsem v tu chvíli musel maličko vypadat jako motýl, ale zase jsem to rychle hodil za hlavu, když jsem dostal pokyn k tomu, abych se postavil. Postupoval jsem pomalu. Možná až příliš, ale nehodlal jsem riskovat, že upadnu a natluču si čumák. Kdybych měl volné ruce, tak bych se tolik nebál, ale teď jsem si dával až moc dobrý pozor na každý můj pohyb. Byl jsem si jistý, že tohle Troye udělal schválně. Nechával mě pracovat sám se sebou. Překonávat vlastní nesmyslný strachy.

„Nohy ti nechám volný, ale chci, aby zůstaly na stejném místě, jako jsou teď, rozumíš?" zamručel a já cítil, jak k mým zápěstím přidělává další provaz. Jistě pak povede až ke stropu, abych nemohl upadnout a zároveň byl uvázaný tak, abych se nemohl moc hýbat.

„Rozumím, Pane," přikýval jsem a pevněji zavřel oči. Připadalo mi vzrušující nic nevidět. Potřeboval jsem teď být na správném místě v mé hlavě a tohle fungovalo dokonale.

„Výborně," zavrněl a letmo mě políbil mezi lopatky. Ani jsem nezkoušel, jak moc pevně jsem přivázaný ke stropu. Stačilo mi vědět, že teď rozhodně nemůžu utéct. Poprvé v životě mi to přišlo vážně rajcovní. „Není moc míst, kam bych teď mohl, ale na druhou stranu, tvé tělo bude zítra nádherně barevný," zavrněl Pán potěšeně, načež jsem dostal dlaní silnou ránu přes zadní stranu stehen. Prudce jsem vydechl a usmál se. Na bradavky a záda teď nemohl, to byla pravda. Bradavky nebyly na místě už jen kvůli způsobu, jakým jsem byl uvázaný, ale u zad jsem si byl jistý, že by zvládly ještě hodně. Chtěl jsem odcházet do práce se značkami po celém těle. Už jen proto, že všichni budou koukat naprosto debilně. A aby toho nebylo málo, tak tady pořád bude Aaron. Toho se jen tak nezbavím.

„Zadek je dnes zelená, Pane," usmál jsem se nadšeně a silně se kousal do rtu. Tušil jsem, že nevybere nic mírného a bláznivě moc jsem se na to těšil.

„Zítra to bude zeleno-fialová, hádám," uslyšel jsem jeho potěšený smích a hned na to doslat silnou, štiplavou ránu přes obě půlky. Rákoska. Definitivně. Byl to nejspíš jeho nejoblíbenější výpraskový nástroj hned po devítiocasé kočce. S tou by mě ale nemohl trápit moc dlouho. Zapřel jsem se víc do provazů a držel si úsměv na tváři. V tu chvíli pro mě nebylo nic dokonalejšího. Dávno jsem zapomněl na mobil a Andyho. Užíval jsem si jen všechnu tu přesnou bolest, které se mi dostávalo. A Troye opět nebyl ani trochu mírný. Užíval si, že smí trápit i můj zadek, tím jsem si byl jistý, jelikož na něj dopadaly svižné rány nejčastěji. Lýtka ale taky nelitovat, čímž mě nutil vydávat hlasité zvuky. Bylo mi ukradený, že se z mého hrdla hrnulo už jen nepříčetné sténání. Pán by toho nikdy nevyužil a přesně proto to bylo perfektní.

Zaklonil jsem pomalu hlavu a při další ráně přes stehno udělal malý krok dopředu. Věděl jsem, že je to chyba ještě dříve, než jsem uslyšel spadnutí rákosky na zem. A pak jsem dokázal jen křičet a třást se díky neskutečné bolesti. Neměl jsem ponětí, jakou kapalinu Pán v rozprašovači měl, ale kurevsky to pálilo. Nemohl bych být potichu, ani kdybych musel. Nešlo to. Pálilo to. Úplně všude. Každá malá oděrka. A to teď na mém těle nejspíš nebylo místo, na kterém bych neměl sedřenou kůži. Třásl jsem se a na nohách už mě držely jen provazy. Teď jsem chápal, proč to Pán udělal přesně tahle.

„Jsi úžasný, kotě," zavrněl potěšeně, stoupnul si znovu za mě, povolil provazy a pomaličku si se mnou sednul na podlahu. Nebránil jsem se. Bylo to dokonalé. Znovu jsem se usmíval. A stejně tak jsem se pořád třásl. Byl jsem někde mezi dokonalým subspace a mým Pánem. Chtěl jsem obojí. Jenže teď už bylo po hraní. Jinak by si mě nevzal k sobě. A Pán jistě věděl, kdy mám dost. Jenže ani tak jsem se nehodlal vzdát.

„Až se přestanu klepat jako drahej malej pes, vezmeš mě do té místnosti s topením?" zamumlal jsem tiše a snažil se rozlepit oči. „Chci tam dnes přespat. Prosím."

„Cokoliv si moje kotě přeje."

—

Okay. Čtyři měsíce, než jsem se dokopala do téhle kapitoly. Je trochu divný psát po takový době.  Snad se zase polepším.
N.