♥We are still brothers ♥

47. kapitola - Nemám sílu...

Pohled Ariel, o nějaký čas později:

Ležela jsem na zemi v blátě. Všechno mě neuvěřitelně bolelo, nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Po celém těle jsem měla různé šrámy a škrábance jež třísnili mé oblečení krví. Stejně tak mi krev vytékala z nosu a špinila můj obličej. Vřava kolem mě pomalu utichala. Hlavně proto, že zem byla zaplněná mrtvolami. A těch málo co zbylo, už nebylo schopno vytvořit tak mocný křik. Nevěděla jsem kde je Karol, Ruggero ani kde jsou ostatní. Před očima mi běhal celý můj život. Od úplně prvních vzpomínek na mou rodinu v Barceloně až po taneční lekce se Samem. Zavřela jsem svá těžká víčka a sledovala vzpomínky, jež se mi promítaly v mysli.

**************

Seděla jsem na zahradě spolu s rodiči a otcovým bratrem. V rukou jsem držela zmrzlinu a něčemu jsem se hihňala. Otec vzal do rukou kytaru a začal zpívat. Strýc spolu s mou matkou se k němu přidali, ale já nic. Nezpívala jsem, jen jsem je sledovala a pomalu ujídala zmrzlinu. „Princezno, proč nezpíváš?" Sklonila se ke mně matka. „Nechci." Žblebtla jsem a dál se věnovala sladké pochoutce. „Jednou dokážeš velké věci." Usmála se matka a líbla mě do vlasů. „Nechápu jak je možné, že nechceš zpívat." Zasmál se strýc. „Proč?" Podivila jsem se roztomile. Ostatně bylo mi pět, každá má grimasa přišla dospělým roztomilá. „Protože hudba ve tvém srdci neutichá." Jen jsem se na něj nechápavě podívala. Byla jsem moc malá na to abych, pochopila, co tím chtěl říct.

**************

Stála jsem na pódiu, všude kolem mě byla zář reflektorů, v rukou jsem svírala mikrofon, ale nevypadla ze mě ani hláska. Bylo mi deset a publikum bylo celé zaplněné. Do očí se mi nahrnuly slzy, otevřela jsem pusu a chtěla moc začít zpívat, ale nešlo to. Nebyla jsem schopná pohybu, jen jsem se vyděšeně dívala na všechny ty lidi. V tom ke mně přiběhl strýc, vzal si mě trochu stranou a odložil mikrofon. „Co se děje?" Podíval se na mě soucitně. Jen jsem pokrčila rameny. „Bojíš se?" Položil druhou otázku a já přikývla. „Co když se mi budou smát?" Jen se usmál a otřel mi neposednou slzu, co si našla cestičku po mé tváři. „Nikdo se ti smát nebude, máš andělský hlas, který ti pomůže, vždy když ti bude nejhůř. Pamatuj, si princezno, hudba bude provázet celým životem." Usmála jsem se a objala ho. „Teď jdi a ukaž co v tobě je." Přikývla jsem, popadla mikrofon a vrátila se na pódium.

**************

„Strýčku, prosím..." Plakala jsem v nemocničním pokoji u člověka, který byl mým nejbližším. Vybudoval si se mnou vztah jako nikdo jiný. „Neměla jsi sem chodit." Zasípal a pokusil se o úsměv. „Jak jsem neměla? Nesmíš umřít." Po tvářích mi stékaly horké slzy. Dumavě se na mě zadíval a pohladil mě po tváři. „Přišel můj čas." „Chceš mě opustit?" Zeptala se smutně. „Nikdy jsem tě nechtěl a nechci opustit, ale musím. Musíš si pamatovat, že tě nikdy skutečně neopustím. Vždycky budu tady." Svou, ruku přiložil, na místo kde měl srdce. „Nezvládnu to tady sama." Vzlykla jsem znovu. „Nejsi sama, máš kolem sebe spoustu lidí, co tě milují." „Bez tebe nezvládnu zpívat." Podíval jsem se do země a on stiskl mou ruku. „Hudba tě provází celým životem a bude i po mé smrti. Víš, jak je důležité plnit si své sny a já zase vím, že ty to dokážeš i bez mojí pomoci." „I tebe hudba provázela životem?" „Úplně celým. Melodie, jež hrálo, mé srdce byly rozdílné, někdy veselé a jindy smutné, ale ta melodie nikdy neutichla. Povím ti něco, co si dobře zapamatuješ, ano?" Rychle jsem přikývla. „La muerte es sólo el comienzo*. Vím, že dokážeš velké věci. Mám tě rád." „Já tebe." Silně jsem ho objala a on mě v objetí stiskl. Najednou se pokojem rozezněl chladný zvuk ukazující, že přestal dýchat. Jeho bezvládné tělo padlo zpět na postel a já se znovu naplno rozplakala. Byl pryč...