♥We are still brothers ♥

29. kapitola - Dopis

Pohled Jorgeho, v nemocnici:

Seděl jsem v nemocniční čekárně a nevěděl co dělat nebo komu volat, na nikoho z jeho rodiny jsem neměl číslo. Koukal jsem nepřítomně přes sebe a potichu vyčkával na příchod sestry nebo doktora, který by mi řekl co se s mým kamarádem děje.

Po nějaké době jsem to už nevydržel a zastavil první sestřičku, co ze sálu vycházela. „Promiňte, jak je na tom Ruggero?" „Jste rodinný příslušník?" Změřila si mě přísně pohledem. „Ne, jsem jeho nejlepší přítel." „Tak to je mi líto, informace mohu podávat pouze rodině." Usmála se a já tam opět zůstal sám, už byl večer a moc lidí se po chodbách nepohybovalo. „Jorge, jak je na tom?" Přede mnou se najednou objevil Vincenzo a Leonardo. „Nic nevím, nechtějí mi nic říct, protože nejsem rodina." „Dojdu si promluvit se sestrou." Bylo vidět, že má starosti a kdo by neměl? Jeho syn právě bojoval o život a nikdo nevěděl, jestli tenhle boj vyhraje. Leo se poraženecky posadil vedle mě a složil hlavu do dlaní. „On to zvládne." Zamumlal jsem jeho směrem. „To doufám, víš, udělal jsem strašnou věc." Smutně se na mě podíval. „Chceš mi říct jakou?" „Slíbíš, že to nikomu neřekneš, ať to bude jakkoliv strašné?" Přikývl jsem. „Věděl jsem, že odjel za Ariel, aby jí vyznal na závěrečném streamu lásku, ale nedokázal jsem se s tím smířit. Ariel je první holka, kterou mám tak moc rád a nechtěl jsem mu jí přenechat tak jednoduše. Napsal jsem kamarádovi, co na tom programu dělal vedoucího, aby ho trochu postrašil. Myslel jsem si, že jí pak třeba nechá být, ale on to pojal jinak. Do toho všeho zatáhl mexickou mafii a pokusil se Ruggera zabít a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle." Po tvářích mu tekly slzy a já na něj zůstal jen koukat. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem se nadechl k odpovědi. „Tohle není tvoje vina. Je pravda, že to co jsi udělal, nebylo dobré, neměl jsi to dělat, ale za tohle nemůžeš." „Kdybych mu nevolal tak by byl můj bratr teď v pořádku." V jeho očích se odrážel všechen jeho zármutek a všechna ta vina, kterou teď cítil. „Víš, co mi z posledních sil řekl v sanitce?" Zeptal jsem se s jemným úsměvem a on jen pokrčil rameny a upřel na mě svůj pohled. „Chtěl, abych ti vyřídil jak moc tě má rád, chtěl, abys věděl, že ti nikdy nechtěl ublížit a vždy pro tebe chtěl to nejlepší, ať se zachoval jakkoliv. Leo, věř mi to, co se stalo, není tvoje vina." Objal mě, v tom se vrátil jeho otec. Byl celý bledý a pomalu si sedal. „Co se stalo? Řekli vám něco?" Zeptal jsem se bez váhání a Leo ani nedýchal, jak se obával odpovědi. „Pořád ho operují, ztratil hodně krve a měl rozsáhlá vnitřní poranění, nemluvě o popáleninách a rozbité hlavě. Zatím se ho snaží stabilizovat, ale neví, jestli přežije."

Pohled Ariel:

Stále jsem tam seděla s lidmi z té oslavy, vše jsem jim povyprávěla a snažila si vzpomenout na adresu kam se mám vrátit. „Děvče, chápeme, že to nemáš lehké. Každý z nás někoho ztratil, a proto jsme i dnes tady." „Cože? Myslela jsem, že něco oslavujete." „Víš, my Mexičané věříme, že smrt není koncem. Je to pouze brána do nového světa, do světa kde už není ta bolest, která nás svírala tady. Každý rok v ten samý den oslavujeme ty, o které jsme přišli, oslavujeme jejich nalezení klidu a pokoje. Věřím, že klidu došel i tvůj přítel. Jak říkávali naši předci: La muerte es sólo el comienzo (Smrt je jen začátek.)" Usmála se na mě starší paní. „Bojím se, že to bez něj nezvládnu..." Sklopila jsem hlavu. „Když jsi to zvládla s ním, zvládneš to i sama. Když se na tebe podívám, vidím silnou dívku. Připomínáš mi jednu dívku, ženu, která sem přišla zničená životem stejně jako ty a odešla jako sebevědomá vůdkyně. Vlastně jsi Donně dost podobná." „Řekla jste Donně? Nepocházela náhodou z Columbie a neměla dvě dcery?" „Ano, ano. Jak to všechno víš?" „Jsem jedna z těch dcer." „Donna říkala, že si k nám najdeš cestu. Něco pro tebe mám, i pro tvou sestru." Odešla pro něco do domu a hned se vrátila. V rukou svírala dva dopisy společně s dvěma malými krabičkami, které mi podala. „Jeden patří tobě a druhý tvé sestře." „Děkuji, co je to?" „To musíš zjistit sama." Pomalu jsem vzala dopis adresovaný mě, otevřela jsem ho a začetla se.

„La muerte es sólo el comienzo (Smrt je jen začátek.) Věta, která mě provází po celý můj život. Má nejmilejší Ariel věřím, že jsi ušla, dlouhou cestu abys tento dopis mohla držet v rukou, a pevně doufám, že jsi prošla jen tím nejšťastnějším, ale asi chceš znát pravdu a dostat odpověď na všechny své otázky. Bylo by pošetilé myslet si, že ti dám všechny odpovědi v jednom dopisu, to by nešlo. Proto ti je budu dávat postupně, protože jestli tento dopis držíš ve svých rukou a čteš tyto řádky znamená to začátek nové éry. Éry, ve které se možná budu moci přestat schovávat a budu moci tebe i tvou sestru provádět životem jako správná matka. Vím, že se toho kolem tebe teď děje hodně a vím, že všemu nerozumíš, ale věř mi. Všechno se v dobré obrátí, ale musíš věřit v sebe samu a ve své schopnosti. Nevím, jestli jsi už potkala nebo teprve potkáš Ruggera, ale věř, že až ho potkáš tak potkáš lásku svého života, s ním najdeš svou souzenou pohádku. Ať je kolem tebe cokoliv magického a čarovného, to největší kouzlo se neskrývá v žádných věštbách ani věšteckých kartách, to největší kouzlo máte vy dva v sobě. Ať se stane třeba nemožné, hlavně neutíkej před svými city a před svým srdcem, jen to jediné tě může srazit na kolena. A prosím má drahá, nezapomínej, že smrt je pouhý začátek, ať už tě opustí kdokoliv. Vím, přála by sis znát víc, ale na to teď není ta pravá chvíle. Další odpovědi na tvé otázky tě čekají, až objevíš to, o čem ses domnívala, že je ztracené. V krabičce najdeš věc, která tě bude vždy chránit. Pamatuj si, v tvých žilách proudí ohnivá krev. Už navždy budu při tobě."

Donna

Do očí se mi hrnuly slzy, nic jsem nechápala. Nechápala jsem, jak mohla, vědět o Ruggerovi ani jak myslela to, že mi v žilách proudí ohnivá krev. Všechno bylo tak moc složité. Položila jsem dopis na stůl a se zatajeným dechem pomalu otevřela krabičku. Byl tam řetízek s přívěškem. Ten přívěšek mi byl povědomí, ale nevěděla jsem odkud. Byl to stříbrný rám, do jehož středu byl zasazen asi kámen, ovšem zvláštní kámen. Když jsem se do něj koukala jako bych viděla plápolat oheň. Nevím, co měl, ten přívěšek symbolizovat nic méně jsem to musela co nejdříve zjistit. Vyjmula jsem ho z krabičky a připnula si ho na krk. Najednou jako bych nabrala nových sil, jako by byť na malou chviličku zmizelo všechno špatné. „Dostala jsi aspoň nějaká odpovědi?" Usmála se na mě paní a já jen přikývla. Měla jsem toho tolik, za co jsme jim mohla být vděčná a to jsem s nimi strávila pouze pár hodin.

Pohled Lea:

Už bylo opravdu hodně pozdě, ani jsme nedoufali a v tom se před námi objevil bílý plášť. Patřil hlavnímu operatérovi. „Vy asi budete jeho otec a bratr?" Usmál se mile a my přikývli. „Jak je na tom?" Vyhrkl jsem rychle. „Tvůj bratr na tom byl hodně špatně, měl vážná zranění, ale je to velký bojovník. Bojoval statečně a dá se říct, že svůj život ubránil. Je pravdou, že ještě nemá dobojováno, ale je na nejlepší cestě nadobro zvítězit. Na pár dní jsme ho museli uvést do umělého spánku, aby byl zaručený lepší průběh stabilizování veškerých pro život nutných funkcí. Jak jsem řekl, vypadá to s ním dobře." Neudržel jsem se a samým štěstím ho objal. „Leo!" Okřikl mě otec. „Omlouvám se." Znovu jsem se posadil se sklopenou hlavou. „To je v pořádku, chápu, jak to pro vás musí být náročné. Pokud chcete tak se za ním můžete jít podívat." Ukázal na pokoj a s úsměvem odešel.

_________________________________________

Zdravím vás u další kapitoly :) Na začátek bych vám chtěla moc poděkovat, protože odedneška je We are still brothers na 14. místě ve Fantasy což je naprosto neuvěřitelné ♥ Opravdu moc děkuji♥ Další věcí je, že nevím jak přes víkend budou vycházet kapitoly, protože mám problém se zubem co mi roste (je celkem vtipné říkat, že mi v 15 roste úplně nový zub :D ). Nicméně řeším přednostně to aby se mi tam nedostal zánět a co nejdříve to přestalo být nateklé, takže pokud přes víkend kapitola nebude tak se moc omlouvám :) K příběhu, co si myslíte, že bude znamenat ten dopis?

Miharu♥