♥We are still brothers ♥

8. kapitola - Jezero

U jezera:

Přijeli jsme kolem jedenácté večer, s Leem jsme vynosili tašky a já zapadl do pokoje, abych se mohl konečně převléknout. Bylo celkem teplo a neplánoval jsem jít spát, z kufru jsem si vyndal starší bermudy, oblékl jsem si je, do ruky vzal ručník a vypravil se k jezeru. K tomu jsem ještě vzal kytaru a notový papír kdybych se náhodou rozhodl skládat.

Jezero ani dům se od dob kdy jsme byli malý vůbec nezměnilo. Odjakživa jsem tohle místo miloval, bylo tady tolik kouzelného, tolik neobjevených tajemství, tolik míst kam jsem se mohl skrýt. Když jsem tak stál na břehu znovu jsem se cítil jako ten malý desetiletý kluk co tady trávil léto, znovu jsem byl bezstarostný a měl pocit, že dokážu létat. Dospívání vám vezme tolik krásných věcí, už nemůžete létat s hlavou v oblacích, protože pak všem přijdete nezodpovědní. Když jednou dospějete už nikdy se nebudete cítit jako malé děti. Kytaru a papíry jsem opatrně položil na zem a po dřevěném molu se vydal až na kraj abych mohl své tělo smočit ve studené vodě.

Ponořil jsem se a začal plavat ani nevím kam, najednou jsem byl strašně svobodný. „Pane bože, Ruggero." Viděl jsem, jak Ariel běží po molu, neochotně jsem doplaval zpět a nechápavě jsem se na ni podíval. „Myslela jsem, že se ti něco stalo, když jsi ve vodě." V očích měla strach. „Ne, jen jsem chtěl na chvíli vypnout, přemýšlet." Nejspíš jí došlo, že chci přemýšlet o ní, přikývla a vrátila se zpět do domu. Na druhou stranu mě hřálo u srdce, že o mě měla strach.

Takhle jsem plavala asi hodinu, když jsem vylezl, bylo už po půlnoci. Popadl jsem kytaru a ostatní věci abych se mohl vrátit do domu, ve kterém už všichni spali. Chtěl jsem jít taky spát ale nešlo to, najednou jsem nebyl unavený, měl jsem energie na rozdávání. Převléknul jsem se a přemýšlel, co bych mohl dělat. Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem našel cestu ve zdejších lesích která vedla na vysoký kopec ze kterého bylo vidět na celé jezero. Byl to příšerný nápad to uznávám ale já se rozhodl teď v noci tu cestu najít. Nenapadlo mě vzít si ani telefon, prostě jsem se oblékl, na stůl napsal vzkaz že se jdu projít a jednoduše odešel.

Lesy se v tomhle kraji za těch pár let dost změnili, neměl jsem sebou ani baterku a bloudil ani nevím kudy. Mělo to ale jedno plus, měl jsem klid o všem pořádně přemýšlet. Nepřišel jsem, ale na nic, jednoduše jsem se s tím musel srovnat. Jiná cesta nebyla. Jak jsem se tak ztrácel v myšlenkách došlo mi, že vůbec nekoukám na cestu. Když, jsem se otočil žádná cesta za mnou už ani nebyla, byl jsem někde v hloubce lesa a nevěděl jak se dostat zpět. Rozhodl jsem se v cestě pokračovat a pokusit se alespoň najít ten kopec, nepanikařil jsem, někde jsem se objevit musel. V tu chvíli mi podjela noha, já sjel celý svah po zadku a zůstal ležet v nějakých větvích. Pokusil jsem se zvednout, ale nešlo to. Moje noha zůstala zaklíněná pod jedním z kořenů, nešla vytáhnout a pekelně bolela. Teď už se mě zmocňovala panika, neměl jsem u sebe nic, neměl jsem jak dát vědět co se mi stalo a jediné co Leo najde, bude vzkaz, že jsem se šel někam projít. Znovu a znovu jsem se snažil vyprostit si nohu, ale marně. Vzdal jsem to a zůstal tam sedět, neměl jsem ani jinou možnost. Musel jsem počkat do rána a doufat, že se po mě půjde Leo podívat.

Ráno, pohled Ariel:

Vzbudila jsem se kolem desáté, Leo už byl vzhůru a já se šla podívat po Ruggerovi. Nikde nebyl ani ve svém pokoji, na stole byl jen vzkaz, že se šel projít, ale určitě nebyl z rána, dveře by mě určitě vzbudili. „Leonardo, nevíš kde je Ruggero?" „Ne, proč?" „Není tady, nechal tu jen tenhle vzkaz a ten musí být z noci." Začínala jsem se o něj opravdu bát. „Zkoušela jsi mu volat?" „Telefon i všechny věci má nahoře." „Dobře, zkusím projít les, třeba ho najdu." Začínal být nervózní. „Počkej, půjdu s tebou." Kývnul a už jsme si oba brali boty.

Po lesích už jsme chodili hodiny, dokonce se k nám přidala i policie, kterou Leo se strachem o bratra zavolal, ale Ruggero nebyl k nalezení. Teď už jsme se o něj opravdu báli. „Máme ho!" Zakřičel nějaký policista a já jsem se bez přemýšlení rozeběhla za ním. Ležel pod svahem, nohu měl zaklíněnou pod kořenem, byl celý bledý a vypadalo to, že spal, alespoň jsme všichni doufali, že spal. „Chci jít za ním!" Policista mě chytil. „Slečno, nebojte se. Vytáhneme ho." Z očí mi tekly slzy.

Pohled Ruggera:

Už jsem pomalu usínal, neměl jsem sílu, protože celou noc jsem se snažil vyprostit nohu, ale nešlo to. Celou dobu jsem tam ležel v bahně, byla mi příšerná zima a nedokázal jsem se zvednout, začínal jsem ztrácet naději, když jsem nad sebou uslyšel hlasy. Namáhavě jsem pootevřel oči, abych viděl jejich vlastníky, stál tam nějaký policista a držel plačící Ariel. V tom se ke mně začali spouštět dva záchranáři, neměl jsem sílu už cokoliv dělat. „Ruggero?" Zeptali se mě a já těžce přikývl. Nejdříve mi vyprostili nohu, kterou jsem měl s největší pravděpodobností zlomenou, a naložili mě na nosítka na, kterých mě vytáhli. Vyčítal jsem si tenhle svůj nápad a ještě víc když jsem viděl ustaraného Lea a uplakanou Ariel, která mě okamžitě objala.

V nemocnici:

Cestou jsem musel usnout, protože jsem se probral v nemocničním pokoji, čistý a celý bolavý. Nohu jsem měl v sádře a vedle mě seděl můj bratr i Ariel. Lehce jsem se pousmál. „Ahoj, je mi to líto." Zasípal jsem. „Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil, co tě to popadlo?" Objal mě. „Chtěl jsem najít tu vyhlídku nad jezerem, byla blbost nevzít si ani telefon." Stiskl jsem ho v objetí. „Tohle už nám neděl." „Neboj se, neudělám." Usmál se. „Půjdu se poptat kdy tě tak pustí." Odešel a můj pohled zůstal viset na Ariel. „Nedokážeš si představit, jak jsem se o tebe bála." Padla mi do náruče. „Byl příšerný pocit myslet si, že už tě neuvidím. Tebe ani Lea." „Takovou blbost už nikdy nedělej, umřela bych strachy." Pořád mě drtila v objetí. „Neboj se." Byl jsem ta šťastný, že ji mám u sebe. „Ariel, smím ti ještě něco říct, než se Leo vrátí?" Kývla a já ji chytil za ruku. „Když jsem tam o tom všem tak přemýšlel, došlo mi, co se všechno změnilo, co se všechno stalo a co všechno jsem stihl ztratit. Teď už vím, jak moc tě miluju a taky vím, že ke Cande je tohle nespravedlivé. Proto se s ní taky hodlám rozejít a zároveň asi zbytek školy dokončit jinde, nejspíš v Argentině nebo v Mexiku. Nechci ti stát v cestě ke štěstí, proto odejdu, zároveň bych tady nebyl šťastný ani já." „Ruggero..." Začala plakat. „Neplač, rok tady dokončím a od prázdnin o mně neuslyšíš, hodně ti to usnadním." Usmál jsem se. „Čím mi to usnadníš, když o tebe přijdu?" „Budeš mít volnou cestu k Leovi, nebo k jinému klukovi, ale ne ke mně." „Nedělej hlouposti." Vzlykla. „Tvůj první polibek patří mně, to jsem splnil a to je vše co můžu udělat, já tě šťastnou neudělám ale on ano, takhle to bude nejlepší." „Nezvládnu, když odejdeš." „Jistěže zvládneš, s Leem máš budoucnost a prosím nic mu neříkej." „Miluju tě." „Já vím." Znovu jsem ji objal a tou dobou už do pokoje vešel i Leo.

______________________________________

Ahoj, jsem tady opět s novou kapitolou :) Jak se vám líbila zápletka s procházkou? A jak se vám celý vývoj příběhu líbí/nelíbí? :) Užijte si zbytek večera a uvidíme se u další kapitoly ♥

Miharu :)