Ariel je mladá dívka žijící v Barceloně, všechno jí vychází do doby než se jí v šestnácti rozvedou rodiče, matka odchází do Kanady a otec se rozhodne přestěhovat do Itálie k nejlepšímu příteli. Ariel je najednou nucena opustit vše co znala a co toli...
„Ariel už máš sbaleno?" Zakřičel na mě otec. „Ne, ještě chvíli." Křikla jsem na něj zpět a pokračovala v balení svých věcí. Jmenuji si Ariel Toreto a jsem z Barcelony, je mi 16náct a dalo by se říct, že jsem měla idylické dětství to ale teď skončilo. Naši se rozvedli, matka odjela pracovat do Kanady a mě tady nechala s otcem, který tomu všemu nasadil korunu. Jeho nejlepší kamarád mu nabídl, abychom se přestěhovali za ním a jeho syny do Itálie a co udělal můj otec? Bez váhání přijal, aniž by ho napadlo, že já odjet nechci.
Do kufru jsem dala poslední věci, zavřela ho a sešla dolů k otci. „Připravená?" Usmál se. „Opustit Barcelonu nebo zahodit celý svůj život?" Zeptala jsem se ironicky. „No tak, Ariel. Vincenzo je milý člověk a jeho synové taky." „Já vím, ale nechci opustit Barcelonu, nikoho tam nebudu znát, budu muset do nové školy.." Posmutněla jsem a nastoupila k otci do auta. „Leonardo a Ruggero jsou o rok starší, všichni budete chodit do stejné školy. A dál to nebudeme řešit." Jen jsem protočila oči a mlčela. Naposledy jsem se mohla porozhlédnout alespoň z auta po mé milované Barceloně, milovala jsem Španělsko a teď jsem ho měla opustit. Rvalo mi to srdce.
Po pár hodinách letu, Itálie:
Vystoupili jsme v Římě na celostátním letišti a táta došel pro kufry, já se mezitím rozhlížela jako náměsíčná. Najednou na mě začal mávat nějaký muž, který ke mně i následně přišel. „Teda ty jsi vyrostla, jsem Vincenzo. Kde je otec?" Než jsem stačila odpovědět už vedle mě stál otec. „Vincenzo, příteli. Tohle je má dcera Ariel." „Dobrý den." Kuňkla jsem. „Jsem rád, že vás po tak dlouhé době vidím. Pablo odvezu vás do vily, kde vás předám mým synům, dnes musím ještě pracovat." Otec kývl a už se i s Vincenzem šinuli k autu. Já si vzala věci a loudavým krokem šla za nimi.
Cesta trvala asi dvacet minut, než jsme se objevili před obrovskou vilou, před kterou čekali dva kluci. Jeden mi byl strašně povědomí ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho viděla. Vincenzo jim něco ještě řekl, pomohl nám vyndat kufry a odjel. Kluci si mezitím podali ruku s mým otcem a najednou jejich pohled zůstal viset na mě. „Jsem Ariel." Podala jsem jim ruku a sladce se usmála. „Jsem Ruggero a tohle můj mladší bratr Leonardo." „Těší mě, neříkal jsi otče, že jsou stejně staří?" Ruggero se pousmál. „Ztratil jsem jeden rok ze studií, proto jsem ve stejné třídě jako Leo." Kývla jsem na znamení, že chápu. „Pojďte, ukážeme vám vilu."
Ruggero nám ukázal celý dům a kde co najdeme, pak otce zavedl do jeho pokoje a zbyla jsem tam já. „A teď ubytujeme tebe." Usmál se Leonardo. „To by bylo fajn." „Dovolili jsme si tvůj pokuj trochu zařídit z toho co jsme o tobě věděli." Pokračoval Ruggero a zavedl mě do přenádherného pokoje.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ten pokoj byl úžasný, celý byl laděn do černobílé, na stěnách byli nalepeny obaly gramofonových desek, ve stojanech položené kytary a na stole gramofon. Jako bych byla v sedmém nebi. „Líbí se ti?" „Blázníš? Je úžasný!" „Super, tak mi tě asi necháme vybalit." Usmál se Ruggero a už Leonarda táhl pryč. „Počkej, můžu mít otázku?" Přikývl. „Je možné, že jsem tě někde viděla? Tvůj obličej je mi strašně povědomí." Začal se smát. „Sledovala jsi někdy Violettu?" Jak to řekl všechno mi došlo. „Federico, že?" Se smíchem přikývl a odešli. Já začala postupně vybalovat věci z kufrů a krabic.
Pohled Leonarda:
Ariel byla tak nádherná, krásnější dívku jsem snad v životě neviděl. Dlouhé hnědé vlasy, opálená pokožka, svítivé zelené oči, plné rty a štíhlá postava. Jako anděl z mých nejtajnějších snů. „Je to kočka co?" Mrknul jsem na Ruggera když jsme došli do mého pokoje. „Je hezká to se musí nechat ale víš, že já mám Cande." „Mohl bych tě o něco poprosit, jako bráchu?" „Jasně." „Zjistil bys jestli se jí třeba taky líbím?" „Bez problému, zkusím si s ní pokecat po večeři."
Pohled Ruggera, po večeři:
Leovi jsem slíbil, že zkusím zjistit jestli by měl šanci a to jsem šel právě udělat, nijak moc mě to netěšilo, protože můj bratr byl opravdu typ kluka co měnil holky podle toho která je lepší model. Navíc Ariel byla opravdu nádherná a asi i chytrá. Pomalu jsem došel před její pokoj a zaklepal. „Dále." Ozvalo se z pokoje a já vstoupil. „Ruggero, potřebuješ něco?" Usmála se. „Říkal jsem si, že bychom si mohli popovídat." Úsměv jsem opětoval. „Jasně." Oba jsme se posadili na postel. „Tak jak se ti zatím líbí Itálie?" „Není ošklivá ale není to Španělsko, chybí mi." „Chápu tě." „Já vím, při natáčení jsi musel být mimo domov hodně dlouho, jaké to bylo?" Trochu mě zaskočila. „Těžký ale zároveň úžasný, Itálie mi samozřejmě chyběla i všichni tady ale poznal jsem tam skvělí lidi, dostal příležitost. Ty zpíváš?" Zeptal jsem se když jsem si všimnul not poházených po pokoji. „Trochu, nic velkýho." „A zazpíváš mi něco?" „No já nevím." Znervózněla. „Prosím." Podíval jsem se na ni prosebně a ona si nakonec vzala kytaru a začala zpívat.
El mundo cambió
Y fue en un suspiro
Ya nada es igual
Ni cuando respiro
Te veo pasar
Me olvido de todo
Seres tu el amor
O será otro modo
„Ještě to není hotové." Začervenala se a já nevěděl co říct, vzala mi řeč. Zpívala nádherně. „Krásný začátek." Vydechl jsem, ona se usmála a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. „Asi jsi půjdu lehnout, jsem unavená z cesty." „Jasně, dobrou noc." Objal jsem ji a odešel. Pořád jsem toho v sobě měl tolik, ta píseň měla tolik co říct, potenciál, který se v ní ukrýval byl neskutečný. Věděl jsem, že se Leovi líbila ale tohle jsem jí nemohl udělat, zničil by všechen ten potenciál, všechen ten talent, jednoduše to nebyla holka pro Lea.
__________________________________________
První kapitola je na světě, budu moc ráda když mi dáte vědět jestli se vám příběh líbí a jestli mám pokračovat :)
