♥We are still brothers ♥

11. kapitola - Disney♥

Pohled Ruggera:

Nechápal jsem, co se to právě stalo, jen jsem nepřítomně seděl s telefonem pořád u ucha a koukal před sebe. „Jsi v pořádku?" Znepokojila se Cande. „Já...Musím na chvilku odjet." Pokusil jsem se o úsměv. „Je to kvůli ní, že?" V očích se jí zaleskly slzy. „Cande, já..." „Jen pravdu, prosím..." Stiskla mou dlaň. „Nevím co se to se mnou děje, od chvíle kdy sem přišla Ariel se můj život změnil, já se změnil. Víš, že jsem tě miloval od první chvíle, ale s Ariel..." „Cítíš něco víc." Usmála se a první slza jí stekla po tváři. „Nechtěl jsem ti ublížit." Zastyděl jsem se. „Neublížil, jsem ráda, že jsi ke mě upřímný. Vždycky jsem chtěla, abys byl šťastný." Otřela si obličej a objala mě. „Myslím, že bys měl jít. Potřebuje tě." „Děkuji." Usmál jsem se a rychle odešel zavolat Damienovi.

Pohled Ariel:

Leo jen přikývl a beze slova odešel, mě se opět po tvářích začaly kutálet neposedné slzy. Zapnula jsem kufr a šla na silnici, kde jsem se na něj posadila.

Chvilku jsem tam jen tak seděla a přemýšlela o všem, co se stalo, najednou přede mnou zastavilo auto a z něj vylezl Damien i s Ruggerem. Rychle jsem je objala a Damien mi dal kufr do auta. „Mockrát vám děkuji." „Bez problému." Usmál se a pokynul, ať se posadím. „Co se stalo?" Prolomil ticho a Ruggero ze zadního sedadla taky naslouchal. „Rozešli jsme se..." Zašeptala jsem a odvrátila pohled, který už byl opět plný slz. „Co Leo?" Zeptal se po chvíle Rugge. „Já nevím, odešel." Vzlykla jsem.

Kluci už se dál na nic neptali, pochopili, že mi moc do řeči není a opravdu nebylo.

Doma:

Když jsme přijeli rychle jsem s Damienem rozloučila a i s kufrem odešla do pokoje. Cestou jsem ovšem potkala Cande. „Ahoj." Pípla jsem. „Ahoj." Usmála se a šla do obýváku za Ruggerem. Já se zavřela v pokoji a zabořila hlavu do polštářů na posteli. „Jsem tak pitomá! Jak jsem si mohla myslet, že by se s ní kvůli mně rozešel? Já zlomila Leovi srdce a on je mezitím pořád s Cande." Běhalo mi hlavou.

Nakonec jsem si otřela obličej a posadila se k počítači a nevyřízeným emailům. Na první pohled mě zaujal mail, který měl v předmětu Disney, hned jsem ho rozklikla.

„Milá slečno Ariel Toreto s potěšením vám oznamujeme, že jsme, přijali váš životopis i s přiloženými nahrávkami vašich skladeb. Skladby i váš hlas nás natolik zaujal, že bychom vás velmi rádi přivítali na přípravném programu pro budoucí Disney hvězdy, který se bude konat v březnu a potrvá celý měsíc v Mexiku. Programu se zúčastní dalších 29 mladých talentovaných herců, zpěváků či tanečníků. Disney si, ze zúčastněných následně vybere i nové tváře zcela nového projektu. Budeme mile potěšeni, když nabídku přijmete."

S pozdravem team Disney.

Když jsem mail dočetla skoro jsem zapomněla dýchat. Pracovat pro Disney je můj sen už odmalička, nevěřila bych, že se jim mé skladby opravdu zalíbí natolik, že mě vezmou do jejich přípravného programu. Pořád jsem zírala na onen mail a usmívala se jak pošuk. Teď jsem měla jedinečnou příležitost splnit si svůj sen, mohla jsem to tady na měsíc všechno opustit a soustředit se jen na sebe, mohla jsem tady na chvíli nechat všechny svoje dosavadní problémy společně s Ruggerem i Leonardem. Mohla jsem být zase šťastná.

Z celého srdce jsem doufala, že mi to táta dovolí, zbláznila bych se, kdyby ne. Všechno to znělo tak pohádkově, měsíc s Disney v Mexiku společně s ostatními lidmi co mají podobné sny a ambice jako já. Konečně bych někam mohla opravdu patřit, třeba bych našla další skvělé lidi a možná i toho osudového neznámého, kterým Ruggero být nemůže. Najednou se přede mnou otevřely dveře s velkým množstvím nových a úžasných věcí a stačilo nimi jen projít, aby se začal plnit můj sen. Po tváři mi opět stékaly slzy, ale tentokrát slzy štěstí. Jakoby se všechen smutek, který jsem díky Ruggerovi cítila vypařil a já už nikdy neměla být smutná. Teď se ve mně mísily jen ty nejkrásnější pocity.

_________________________________________

Ahojte, omlouvám se, že jsem celý víkend vůbec nic nevydala a ani neodpovídala na komentáře, ale jednoduše jsem potřebovala vypnout a tak jsem Wattpad zapnula až dneska. Bylo to pro mě trošku zvláštní, protože poslední dobou jsem psala téměř každý den abych mohla co nejvíc vydávat, ale určitě i vy znáte ten pocit když je toho na vás moc, když se vás každý ptá na miliardu otázek na které vy zatím neznáte odpovědi a to se děje teď i mě. Každý ode mě něco čeká a všichni čekají, že přesně vím co v životě chci a každý to poslední dobou řeší a přitom já sama to nevím, těžko bych mohla v prváku vědět kým budu když nevím ani kým jsem teď. Doufám, že to chápete a, že se na mě nezlobíte, teď už snad budu znovu vydávat pravidelně a jestli ne tak se opět prosím nezlobte, důvod by byl nejspíš stejný jako teď :) Doufám, že jste si užili kapitolu a já se těším příště :)

Miharu♥