♥We are still brothers ♥

37. kapitola - Vypadni!

Ráno:

Vzbudil mě něčí pláč, nemusel jsem dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že patří Ariel. Těžce jsem otevřel oči a porozhlédl se po pokoji. Krčila se v rohu, nohy tiskla k tělu a držela se za hlavu. Bez váhání jsem k ní rychlým krokem přešel. „Co se děje?" Chtěl jsem jí pohladit po ruce, ale uhnula. „Prosím, nešahej na mě. Nechci ti ublížit." Pořád plakala, nic jsem nechápal. „Jak bys mi mohla ublížit?" Usmál jsem se a ona jen ukázala na koupelnu. Zvednul jsem se a šel se podívat, co tak hrozného se stalo. Zůstal jsem stát ve dveřích s překvapeným výrazem. Nevím, co se tam stalo, jak to dokázala, ale stěny byly úplně ohořelé. „Co se tady stalo?" Zeptal jsem se nechápavě. „Já nevím, znovu jsem slyšela ten hlas. Hrozně jsem se naštvala a najednou byly všude kolem mě plameny." Trochu se utišila. „Další komplikace." Pomyslel jsem si a vrátil se za ní. „Musíme s tím něco udělat, najít někoho kdo nám pomůže to zvládnout. Tohle by tě mohlo zničit." Byla celá rudá. Dotknul jsem se jejího čela, celá hořela. „Nechci do toho zatahovat nikoho jiného." Odvětvila rozhodně. Začínal jsem být naštvaný, vůbec se nechovala adekvátně k situaci, ve které jsme se nacházeli. Byla nezodpovědná. „Máš horečku, musíš si odpočinout a někoho sehnat musíme. Nenechám to, aby tě to zabilo!" „Zvládnu to! Nikoho shánět nebudeme, necháš to na mě a na Karol." „Přestaň se chovat jako malá, nemusíš nikomu dokazovat, že to zvládneš. Protože tohle nezvládneš." Vyjel jsem trochu víc, než jsem chtěl. Smutně se na mě podívala. Chtěl jsem ještě něco dodat, omluvit se, ale nestihl jsem to. „Chovám se jako malá? Nezvládnu to? Jestli si to opravdu myslíš, tak si sbal věci a vypadni! Odjeď zpátky do Itálie a nech to jen na mě. Dokážu ti, že jsem dost silná!" V jejích očích se zrcadlil plamen. Její slova mě zamrzely, ale mohl jsem si za to sám. Neměl jsem takhle vyletět. „Ariel...Já..." Natáhl jsem k ní ruku, ale ona zase uhnula. Jen jsem přikývnul, vzal si mikinu a odešel z pokoje. Nevěděl jsem, kam jdu, prostě jsem šel. Nevnímal jsem okolí ani ostatní kolem mě. Vážně je to takhle správné? Nechám jí v tom samotnou? Nechtěl jsem, ale byla tak tvrdohlavá. S tímhle nebylo radno si zahrávat, a přesto odmítala veškerou pomoc. Z mých myšlenek mě vyrušil chladný déšť jež začal smáčet mou pokožku. „Proč my? Opravdu to musí být takhle těžké?" Podíval jsem se na nebe. V tom se kolem mě zjevila černá šmouha a najednou přede mnou stála Khalíf. „No ty si tady chyběla." Pronesl jsem ironicky a pomalým krokem se rozešel. Nechápavě se na mě podívala, asi na tohle nebyla zvyklá. „Pořád ses nepoučil?" Změřila si mě pohledem. „Očividně ne." Všechen strach, který, jsem byl, včera schopný vnímat byl najednou pryč. Stál jsem tam a koukal Khalíf přímo do očí. Najednou jsem se nebál ničeho, nebál jsem se smrti ani selhání. Něco ve mně přesně vědělo, že v sobě tu sílu mám. Že i já v sobě mám něco výjimečného. Všechno mi to došlo, moje včerejší pocity i dnešní zloba... To ona byla tím, kdo to způsoboval, dostala se mi do hlavy stejně jako Ariel. Přesvědčila mě, že nemám být s Ariel, že nemám sílu odporovat jí. Dostala mě tam kam chtěla. Moje rozhořčení ve mně rostlo. „Jakpak je Ariel? Už se z toho ohnivého záchvatu vzpamatovala? Opravdu mě bavilo sledovat tu její bezmoc, když nevěděla co se děje. Jediné co v tu chvíli chtěla a potřebovala, jsi byl ty. A ty na ní takhle ošklivě vylítneš?" Zasmála se. „Proč tohle všechno? Nás nerozdělíš, nezničíš nás. Jsme silnější!" „Před chvílí to tak nevypadalo. Dám ti radu, moc mě neprovokuj. Raději si sbal věci a odjeď, nech jí v tom." „Nikdy jí v tom nenechám." „Tak si dej pozor, abys toho nemusel litovat." Naposledy se usmála a zmizela.

Pohled Ariel:

Co jsem to udělala? Proč jsem ho poslala pryč? Vždyť měl pravdu, potřebuji pomoct. Nevěděla jsem co dělat. Nevzal si ani telefon, nevěděla jsem, kam šel. Venku začalo pršet a já si sedla do křesla vedle balkónových dveří, přikryla se dekou a sledovala, jak Madrid zaplavují kapky vody. Jak se tohle všechno mohlo vůbec stát? Vždycky jsem si myslela, že budu mít normální život, že nejsem výjimečná a, že se nic podobného stát nemůže. A teď žiju ve světě plném čarodějů, upírů, elfů, vlkodlaků a kdo ví čeho všeho ještě a někdo mě chce zabít kvůli kletbě. Bylo, to zvrácenější než to znělo.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo otevření dveří. Neochotně jsem odvrátila pohled od deště a podívala se na člověka, co stál celý promočený ve dveřích. Byl ro Rugge. „Mrzí mě, co jsem řekla." Hlesla jsem. „Mě mrzí, jak jsem na tebe byl nepříjemný." Vstala jsem a pomalu se k němu přiblížila. „Nechci se hádat a nechci, abys mě tady nechával a odjížděl do Itálie." „Nikdy tě tady nenechám, nikam neodjedu." Objala jsem ho. Byť byl celý mokrý a prochladlý stejně to bylo snad to nejkrásnější obětí v mém životě, protože bylo upřímné. „Ať se teď stane, cokoliv musíme stát hlavně při sobě, nenechat je rozdělit nás. Musíme být jednotní víc než kdy jindy." Věnoval mi polibek do vlasů. „Musíme být jedna duše." Spojila jsem naše rty a celým srdcem si vychutnávala jeho přítomnost. O nic víc jsem teď nestála, on mi bohatě stačil. „Zítra zajdeme do bezpečnostní schránky a zkusíme se podívat na internet, co byl ten dnešní záchvat zač." Usmál se. „Myslíš to zapálení koupelny?" Zeptala jsem se provinile. „Přesně to." „Měli bychom sehnat někoho, kdo o tom ví víc, musíme si být jisti, před čím stojíme a jaké zbraně máme." S úsměvem na tváři přikývl a šel se převléknout. Já se mezitím vrátila k pozorování města.

______________________________________________

Ahooj :) Tak co si myslíte, že v bezpečnostní schránce objeví? A co ten záchvat Ariel? Určitě mi svoje názory napište do komentářů a já se budu těšit u další kapitoly :)

Miharu♥