♥We are still brothers ♥

25. kapitola - Pravda na dosah...

Po skončení streamu:

„Ariel, tvoje máma s námi chce mluvit přes skype." Podívala se na mě zmateně Karol. „Teď?" Jen kývla. Sice jsem doufala, že to nechá, až skončí i oslava po streamu, ale moc jsem chtěla vědět co se tady děje. Obě jsme se přesunuli k nám do pokoje, abychom se mohly připojit na hovor. Ruggera jsem raději nechala dole, nechtěla jsem ho tím zatěžovat.

„Připravená?" Zeptala se, když na monitoru začal svítit obrázek mé matky. „To nebudu asi nikdy, ale chceme to zjistit ne?" Usmála se a hovor přijala. „Holky, tak ráda vás vidím." Pozdravila nás s úsměvem má matka. „I my tebe, řekneš nám teda co se tady děje?" „Koukám, že nechcete chodit kolem horké kaše. Obě jste přesně jako Donna." „Donna?" Zeptaly jsme se souhlasně. „Tak tedy poslouchejte a nepřerušujte mě, abych vám mohla vše náležitě vysvětlit." Přikývli jsme se značnou nervozitou v očích a naznačili, ať pokračuje. „Když jsem se přistěhovala po studiích do Španělska tak jak jistě víš, Ariel pracovala jsem jako sestřička na porodním oddělení v nemocnici v Madridu a jednou tam přišla velmi mladá dívka. Když tam přišla, nebylo jí ještě ani sedmnáct a neměla žádnou rodinu, která by se o ni postarala. Byla přistěhovalkyní z Columbie a ve Španělsku nikoho neznala. Potom co tam přišla úplně poprvé jsem jí po skončení mé směny našla plakat za nemocnicí, byla opravdu zničená. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, řekla mi, že ví, že se o miminko nebude schopná postarat. Neměla na to dost peněz, sama neměla ani kde bydlet a jak jsem řekla nebyl nikdo kdo by se o ni postaral. Nejdříve chtěla podstoupit interrupci, ovšem neměla na to to srdce a tak se rozhodla, že ho dá k adopci. Slíbila jsem jí, že jí se vším pomůžu a to jsem i udělala, ale plány s adopcí se trochu vymkly kontrole. Když se o pár měsíců později místo jednoho miminka narodili dvě tak Donna věděla, že to nepůjde ani adopcí. Moc si přála, abyste zůstaly spolu. Rozhodla se, že vás k adopci nedá a pokusí se o vás postarat, ale v její situaci to nebylo možné. A tak se za jednoho deštivého dne objevila přede dveřmi domu, kde jsem bydlela s Pablem, jediné co bylo jiné bylo to, že už se objevila pouze s jednou holčičkou. Kterou mi tam také nechala, předala mi potřebné doklady a nový rodný list kde jsem byla uvedená jako matka, věřte mi, že to pro ni nebylo jednoduché rozhodnutí. Předala mi holčičku se slzami v očích a odešla se slibem, že se na ni bude chodit pravidelně dívat a spolu s holčičkou mi tam nechala i dopis kde vysvětlila, co se stalo s druhým dítětem. V dopise byla její adresa i její kontaktní údaje a údaje jejích nových rodičů. Nenechala tě totiž jen tak někomu, do Mexika tě odvezl tvůj otec a předal tě svému nejlepšímu příteli, protože věděl, že bude mít brzy problémy se zákonem a nechal jim kontakt na mě, protože si myslel, že tě budu moci opět spojit s matkou. Pravdou ovšem bylo, že se Donna přišla ještě dvakrát podívat na Ariel a pak beze stopy zmizela. Do teď nevím proč, ale musela k tomu mít vážné důvody, protože věřím, že jinak by vás neopustila. Proto jste obě stejné, jste dvojčata." Obě jsme na ni zůstaly koukat s otevřenou pusou, v jednu chvíli jsem zjistila, že moje rodina není tak úplně moje rodina a našla se novou rodinu. „A co náš otec?" Prolomila ticho Karol. „Jediné co o něm vím je to, že když jste byly ještě hodně malé tak seděl v Mexiko city ve vězení za pašování drog za hranice. Jestli ho pustili nebo co se s ním stalo to nevím." „A o Donně už jsi žádné správy nedostala?" Přidala jsem se. „Bohužel, naposledy jsem ji viděla v den, kdy se na tebe přišla podívat naposledy." „Měli bychom ji najít." Řekla po chvíli rozhodně Karol. „Myslíš to vážně?" Zeptala se matka. „Myslím, co když potřebuje naši pomoc? Nevím, proč nás rozdělila a proč odešla, ale cítím, že máme sílu ji najít." Usmála se se slzou v oku. „Souhlasím s Karol, možná se nerozhodla správně, ale pokud nás potřebuje..." „Dobrá děvčata pak vám řeknu ještě jeden příběh, jednu věc, která by se vám mohla hodit. Donna byla evidována v mnoha hereckých a pěveckých souborech ve Španělsku, Itálii a Mexiku. Byla totiž velmi nadanou zpěvačkou a herečkou, mohlo by to být nepatrné vodítko k ní. Navíc když jste se narodili, nechala pro vás něco velmi důležitého uložit do bezpečnostní schránky v bance v Madridu. Heslo má u sebe pořád Pablo, myslím si, že byste se tam měli zajít podívat. Ať už je tam cokoliv, dost možná vám to může říct, kým jste." „Moc děkujeme." Pípla Karol. „Nemáte zač a ty Ariel, jsi v pořádku?" Podívala se na mě starostlivě. „Myslím, že jo." Zalhala jsem a sladce se usmála. „Hodně štěstí." Naposledy se usmála a hovor zavěsila. Zůstala jsem nepřítomně hledět před sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit, mý rodiče vlastně vůbec nebyli mými rodiči, protože ti praví mě odložili a mou sestru, dvojče odvezli do Mexika. Celé to znělo absolutně šíleně, nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane. Mým pravým otcem byl drogový dealer, kterého krátce po mém narození zavřeli a mou matkou byla naprosto neznámá žena po které jakoby se slehla zem. Začít křičet by bylo v tu chvíli málo, v mé hlavě se toho teď odehrávalo tolik a já nebyla schopná rozeznat dobré od zlého. Za jisté jsem byla nejdříve naštvaná, že nás odložili a oddělili, na druhou stranu jsem to naprosto chápala. Pokud neměla podmínky na to aby se o nás mohla starat bylo to tím nejlepší rozhodnutím, ale proč odvezli Karol? Mělo to nějaký význam? Proč by jedno dítě nechávali ve Španělsku a druhé odvezli na druhý konec světa? Teď jsem nebyla schopná racionálně uvažovat, byla jsem hodně zmatená a potřebovala jsem si nejdříve vše urovnat v hlavě a až pak jednat. Jedno bylo naprosto jasné, musely jsme se podívat co nejdříve do bezpečnostní schránky. Mohlo tam být něco velmi důležitého a nebo taky úplná blbost, ale musely jsme na to přijít.

Pohled Ruggera:

Ariel s Karol odešly nahoru aby zjistili o co mezi nimi jde a já zůstal sám dole. Byl jsem konečně šťastný, všechny problémy jsem nechal za oceánem v Itálii. Nikdy bych nevěřil, že jedna jediná dívka mě přiměje se jen tak sbalit, ze dne na den odletět do Mexika abych stihl její závěrečné vystoupení, mohl si během něj zazpívat s ní a nakonec jí na streamu přede všemi vyznat lásku. Až tak šíleně to znělo. Trochu jsem se napil džusu, který jsem svíral v ruce a pak jsem si všimnul blonďatého kluka, byl to ten kluk z fotek a ten co tolik ublížil Ariel. Začala ve mně vřít krev a já se za ním pomalu vydal. „Ahoj, kámo ty asi budeš Sam?" Usmál jsem se falešně. „Ahoj, jo jsem. Potřebuješ něco?" „Potřebuji s tebou v soukromí mluvit." „Dobře, půjdeme stranou?" „Super, nejlíp ven." Kývl a pomalým a tichým krokem jsme vyšli před vilu. „Tak co jsi potřeboval?" Zeptal se. Nic jsem neříkal jen jsem mu vší silou dal pěstí. Trochu se zapotácel, ale na zem neupadl. Zmateně se na mě podíval a z jeho nosu začal vytékat malý potůček rudé krve. „Co blázníš!?" Křikl po mě. „To je na začátek abys věděl, že si nemáš hrát s city Ariel! Jestli se k ní ještě někdy přiblížíš byť jen na metr tak zažiješ něco mnohem horší než je jedna rána pěstí." Procedil jsem skrze zuby výhružně. „No asi přiblížím, když bude tváří nového seriálu Disney a já její taneční trenér." Zamumlal, napřáhl se a uhodil mě stejnou silou. „Dej si na mě pozor!" Chytil jsem se za tvář. „Nemáš ani ponětí s kým si zahráváš, tak ti dobře radím, dej si pozor spíš ty na mě. Ubožáky jako jsi ty nebudu trpět věčně." Podíval se na mě posměšně a odešel. „Však já mu ještě ukážu." Pomyslel jsem si a zůstal sedět na příjezdové cestě, chtěl jsem být chvilku sám než se vrátím k Ariel.

______________________________________________

Všem přeji krásný večer :) Máte tady řekla bych zase o něco zajímavější kapitolu, doufám, že se vám líbila :) Myslíte si, že Donnu opravdu najdou? A vyřídí si to ještě nějak Rugge se Samem? To se příště snad už dozvíme, užijte si zbytek večera a já se budu těšit příště ;) ♥

Miharu :)