♥We are still brothers ♥

3. kapitola - Nesmím to cítit!

U večeře:

„Ariel, jdeš pozdě!" Vyčetl mi hned otec když jsem přišla ke stolu a všichni se na mě hned podívali. „Omlouvám se." Hlesla jsem a posadila se. „A důvod nám neřekneš?" Pokračoval. „Vyplňovala jsem ještě nějaké formuláře kvůli škole." Protočila jsem oči. „Jaké formuláře?" Zarazil se a mě tenhle výslech přestával bavit. „Přihlášky do různých zájmových útvarů." Upila jsem vodu a pustila se jako ostatní do jídla. „A co sis vybrala?" Zeptal se s úsměvem Leo. „Basketbal, florbal, street dance a sbor." Úsměv jsem opětovala. „Jsi si jistá, že to budeš stíhat?" Podíval se na mě starostlivě Ruggero a já hned sklopila pohled. „Určitě, jenom asi budu některé dny chodit ze školy později tak mě napadlo, že bych jezdila autobusem." Podívala jsem se prosebně na otce. „To nepřipadá v úvahu." Vyletělo najednou z Ruggera a všichni jsme se na něj nechápavě podívali. „Italská hromadná doprava není žádný zázrak, věčně bys chodila pozdě a nestíhala se učit. Stejně v centru většinou zůstávám déle tak na tebe vždy počkám a pojedeme spolu." Usmál se, otec kývnul a já věděla, že nemá cenu protestovat. „Abych nezapomněla, jsem Cande." Podala mi přes stůl ruku a já ji přijala. „Jsem Ariel." „Jen mě napadlo, nechtěla bys jít zítra nakupovat? Potřebuji tady sehnat nějaké věci, než se vrátím do Argentiny a Ruggero na nákupy moc není." Usmála se. „Půjdu ráda." „Skvěle."

Celá ta večeře byla divná, snaha o idylickou rodinnou večeři. „Nebude vadit, když už půjdu do pokoje?" „Vždyť jsi skoro nic nesnědla." Oponoval mi otec. „Nemám moc hlad a chci si ještě připravit věci na zítra." „Dobře tak jdi." „Já půjdu taky." Přidal se Leonardo. Vincenzo to nijak nekomentoval, jen mávnul rukou, ať jdeme. „Co první den školy?" Prolomil ticho cestou do pokoje. „Bylo to fajn." Usmála jsem se. „Hraješ videohry?" „Záleží jaký." „Nechceš si zahrát na Xboxu? Mám Fifu a takový." Zasmál se. „Jasně, aspoň tě porazím."

Leonardo u sebe zapojil Xbox a zapnul Fifu, do ruky mi dal ovladač a mohli jsme začít hrát.

Hráli jsme asi hodinu a já ho opravdu porazila. „Já ti to říkala." Vybuchla jsem smíchy. „Až budeme hrát příště tak nemáš šanci." Mrknul na mě a začal mě lechtat. „Héj to není fér." Zakřičela jsem přes záchvat smíchu, co to šlo jsem se natáhla po jeho polštáři co ležel na posteli a dala jsem mu jím ránu po hlavě. Teď jsem se smála já. „A tohle fér bylo?" Vzal si druhý polštář a taky mě jím praštil. „Co to tady vy dva děláte?" Přišel do pokoje Ruggero. „Nic, tvůj brácha se jenom nesmířil s tím, že jsem ho porazila ve videohře." Upravila jsem se, zvedla a kolem Ruggera prošla k sobě do pokoje.

Pohled Ruggera:

Když jsem tam přišel mlátili se polštáři, jak mě ale Ariel viděla tak se zvedla a odešla. „Leonardo, nech ji být." Zavrčel jsem. „Co ti hrabe? Říkal jsem ti, že ji chci sbalit." Postavil se a upravil polštáře. „Není to holka pro tebe." „A to víš jak?" Teď už byl celkem naštvaný. „Znám tě, chceš jenom ten nejnovější model, no tak nech ji být." „Ruggero nech toho, ty máš Cande a jsi šťastný tak mi taky dovol mít trochu toho štěstí. Myslím si, že jí bych mohl mít fakt rád, když ji vidím rozbuší se mi srdce jako nikdy před tím." Zasnil se. „Hlavně jí neubliž, pamatuj, že tady bydlí." S těmito slovy jsem odešel a přešel rovnou k Ariel. „Můžu?" Otevřel jsem dveře a ona přikývla. „Co potřebuješ?" Měla nečitelný výraz. „Líbí se ti Leo?" „Cože?" Vypadala zaskočeně. „Líbí se ti?" Zopakoval jsem otázku a se zatajeným dechem očekával odpověď. „Asi jo, proč se mě na to ptáš?" „Jen tak, uvidíme se ráno." Rychlým krokem jsem odešel do svého pokoje kde jsem se zavřel, Cande opět s někým dole debatovala přes telefon a já měl alespoň čas přemýšlet. „Co se to děje? Proč mě tolik děsí, představa, že by mohla být s mým bratrem? Že by ho mohla milovat?" Hlavou mi běhalo tolik otázek ale proč? Znám ji jen pár dní a už ve mně vyvolává tolik pocitů, tolik emocí, které nejsem schopen ovládat. Musím se to ale naučit. Můj bratr se do ní zamiloval, ona s největší pravděpodobností do něj a já musím být pánem svých emocí. Pomalu ale jistě mě začíná měnit, nikdy jsem nebyl tolik nejistý, tolik rozhozený z jedné dívky, nesměla mě změnit, musel jsem zůstat nohama pěvně na zemi. V hlavě jsem měl miliony myšlenek a všechny se ubíraly stejným směrem, k ní a přitom se měli ubírat k té úžasné dívce, která teď telefonovala dole. Když jsem Cande potkal v ten moment jsem věděl, že už ji nikdy nechci opustit, že jsme stvořeni jeden pro druhého a teď bych měl pochybovat?

Pohled Cande:

Věděla jsem, že šel zase za ní ale nechtěla jsem do toho zasahovat. Byl pro mě jako dar z nebes a já věděla, že se může kdykoliv svobodně rozhodnout odejít. Jasně nebyla jsem nadšená, že má v domě tak nádhernou dívku ale jestli ho udělá jiná šťastnějším a on se pro ni rozhodne nikdy jsem neměla v plánu mu v tom bránit. Byla jsem smířená s představou, že přijde jiná, i když jsem samozřejmě doufala, že se to nestane. Pořád je pro mě lepší variantou, když ke mně bude upřímný a řekne mi to, než kdyby mi měl být nevěrný.

Pomalým krokem jsem se vydala do pokoje, kde jsem ho našla ležet na posteli a zamyšleně koukat do stropu. „Lásko, děje se něco?" Usmála jsem se. „Ne, jen jsem moc šťastný, že tady jsi." Políbil mě a vtáhnul mě do svého objetí. „Jsem ráda, že tě moje překvapení potěšilo." „A jak, hned jak to bude možný tak se vrátím za tebou do Argentiny." „To myslíš vážně?" „Jo, zbývá pololetí do konce školy a v hned po škole můžu na celé dva měsíce odletět za tebou." Znovu mě políbil.

Pohled Ariel:

Hned jak odešel se mi po tváři opět spustili slzy. Proč mi tohle dělá? A proč jsem řekla tu blbost, že se mi líbí Leo? Neříkám, že není milý a hezký ale teď už mají moje myšlenky jiný cíl. Ten cíl má pokoj přímo vedle mě a má přítelkyni a já na něj přesto pořád myslím. V Barceloně bylo všechno jednoduší, sice mě žádný úsměv nehřál tak u srdce jako ten jeho ale aspoň jsem neřešila, jestli něco smím nebo nesmím cítit. Znala jsem ho z Violetty ale až teď když jsem ho znala, v realitě mě očaroval. Chtěla jsem ho mít vedle sebe, tajně jsem si přála, aby cítil to samé. S příchodem do Itálie přišlo tolik nových pocitů. Nikdy předtím jsem se nezamilovala, ale jestli láska znamená myslet na někoho ve dne i v noci, jestli to znamená, že tě jeho úsměv hřeje víc než samotné Slunce a, že si nepřeješ nic víc než cítit vedle sebe jeho přítomnost pak ano, byla jsem zamilovaná.

V podstatě byl tak blízko, dělila nás jedna zeď a já měla stejně pocit, jakoby nás dělil oceán. Tak blízko a přitom tak daleko... S touto myšlenkou jsem usnula.

_____________________________________

Ahoj :) Chtěla bych se zeptat jestli jsem jediná komu včera blbnul Wattpad? Ani teď to sice není stoprocentní ale aspoň se sem přihlásím, včera mě to nepustilo ani na hlavní stránku a to ani přes telefon :/  Doufám, že se vám zatím příběh líbí :) Co myslíte, zakáže si Ariel cítit něco k Ruggerovi nebo nechá svým citům volný průběh? :)

Miharu :)