♥We are still brothers ♥

7. kapitola - První polibek

Pohled Ruggera:

Měl jsem chuť do něčeho praštit, jak si vůbec dovoluje poslouchat moje hovory. I kdyby slyšela jen konec jako, že si myslím, že slyšela víc, tak pořád nemá právo poslouchat soukromé rozhovory. Popravdě jsem nebyl naštvaný na ni, ale spíš na sebe. Až teď když chodila oficiálně s Leem mi došlo, že už ji opravdu nikdy nezískám, došlo mi, co jsem všechno zahodil... Teď měla přijít na nejtěžší fáze, smiřování. Musel jsem se smířit s tím, že je budu potkávat ruku v ruce, Leo mi o ní bude vyprávět a já jí uvidím šťastnou po jeho boku.

Radši jsem se zavřel v koupelně a dal si horkou sprchu, abych se trochu uklidnil, převlékl jsem se a šel spát, stejně už bych to nevyřešil.

Ráno:

Probudil jsem se a zjistil, že nestíhám. Rychle jsem si vyčistil zuby, hodil na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku, popadl tašku s učebnicemi a utíkal do auta, kde už seděl Leo s Ariel, konečně byl pátek a já ještě zaspím. Lepší začátek dne jsem si neuměl představit.

Bez pozdravu jsem nastartoval a začal se soustředit na cestu. „Dlouhý noční hovor s Cande?" Zasmál se Leo. „Ne, nezvonil mi budík." Vysvětlil jsem. „Aha, co plánuješ na víkend?" Snažil se udržet rozhovor. „Asi odjedu k jezeru, potřebuju na chvíli vypnout." „To je skvělý nápad, mohli bychom jet taky?" „Jasně." Přikývl jsem a Leo v otázkách už nepokračoval, nebyl jsem dvakrát nadšen, že člověk, před kterým jsem chtěl k jezeru utéct tam teď pojede taky ale co jsem mohl dělat.

Zastavil jsem před školou, Leo hned vystoupil, protože musel ještě za třídním. Chtěl jsem počkat, až vystoupí i Ariel ale ona pořád zůstávala v autě. „Rugge, děje se něco?" Zeptala se opatrně. „Co by se mělo dít?" „Zlobíš se na mě? Ani se na mě nepodíváš." Koukla smutně do země. Proč mi to dělá? Nechci, aby byla kvůli mně smutná ale tohle si vybrala sama. „Proč bych se měl zlobit? Protože jsi mi odpoledne řekla, že ke mně něco cítíš a o pár hodin později začala chodit s mým bratrem?" Procedil jsem ironicky skrze zuby. „Ruggero..." Chytila mě za rameno ale já její ruku hned sundal. „Nic neříkej, nechci nic slyšet. Musíme do školy." Ukázal jsem na dveře, oči se jí znovu zaleskli ale kývla, vystoupila a ihned se rozešla do třídy. Já auto zamknul a loudavým krokem se vydal za ostatními.

Po škole:

Leo měl trénink a pak byl ještě domluvený s ostatními, takže se domů bude vracet až autobuse a mě čekalo dalších 30 minut jen ve společnosti Ariel. „Ahoj." Špitla před autem. „Ahoj." Posadili jsme se dovnitř a já se rozjel. „Ruggero, já..." „Ariel, nechci nic slyšet, říkal jsem ti to už ráno." Zastavil jsem ji chladně. „Prosím vyslechni mě, stačí, když budeš poslouchat." „Ty to pořád nechápeš? Nechci to poslouchat, už tak mě to dost bolí, nepotřebuju si dobrovolně způsobovat další bolest." Po tvářích ji opět začali stékat slzy. „Proč jsi teď tak odměřený, chladný?" „Ty sis to vybrala, neříkám, že k tobě budu takový pořád, ale teď potřebuju čas, abych se s tím sám srovnal. Všechno prostě nebude jen tak jako dřív." „Nechtěla jsem ti ublížit..." Znovu sklopila pohled. „A co si čekala? Ariel věděl jsem, že tě Leo sbalí, ale nečekal jsem, že se to stane ještě ten den, co mi řekneš, co ke mně cítíš." Zastavil jsem u krajnice a podíval se jí do těch krásných zelených očí. „Já to takhle neplánovala..." „A koho teda miluješ?" „Tebe ale i Lea, cítím něco k vám oběma." „Oba nás, ale mít nemůžeš. Nebo snad čekáš, že si tě budeme půjčovat?" „Ne, nečekám. Já jen nevím jak to vyřešit, nechci zranit ani jednoho, ale zároveň..." „Zároveň co?" Zvedla pohled. „Zároveň nedokážu Lea políbit, dnes jsem mu opět několikrát uhnula..." „Cože? Proč?" Zarazil jsem se. „Nikomu jsem ještě nedala svůj první polibek a ani jsem nechtěla, ale od příjezdu sem jsem tak nějak doufala, že si ho ukradneš ty." Špitla, pohled znovu sklopila a otřela si slzy. V tu chvíli jsem asi přestal myslet a dočista jsem se zbláznil. „Chce, abych si její první polibek ukradl já? Dobře, bude po jejím." Znělo mi v hlavě. Vzal jsem její uplakaný obličej do dlaní, naklonil se a překročil centimetrovou vzdálenost mezi námi. Její rty byli neuvěřitelně jemné, jako by ve mně vybouchlo tisíce emocí, v tu chvíli jsem nebyl schopný říct, co cítím.

Odtáhl jsem se, až mi došel kyslík, na tváři se jí objevil rozpačitý úsměv. „Doufám, že je ti jasné, že tohle se Leonardo nesmí dozvědět. Nic se tím nemění." Zmateně se na mě podívala. „Chápu, jsi s Cande a já s Leem, bude to tak nejlepší. Ale chci ti poděkovat, můj první polibek už bude navždy patřit tobě. Myslíš, že budeme moct být alespoň kamarádi?" „Nemáš za co, někdy určitě, ale jak jsem řekl, potřebuju čas." Přikývla. Já nastartoval a pokračovali jsme v cestě. Sám jsem nevěděl, co mě to popadlo, líbat přítelkyni mého bratra? Pro tu chvíli jsem musel být blázen.

Doma:

„Sbal si věci, abychom mohli vyrazit k jezeru, až se teda Leo vrátí." „Neměli bychom se nejdříve zeptat?" „Četla jsi vzkaz v kuchyni? Celý víkend pracují, máme se zařídit podle sebe." „Dobře." Odešel jsem do svého pokoje a do sportovní tašky začal rovnat věci.

Když jsem měl sbaleno tašku jsem odnesl do auta a šel se podívat jak je na tom Ariel. „Máš sbaleno?" Vešel jsem k ní do pokoje, kde už na posteli ležela sbalená taška. „Jo, kam ji mám odnést?" Podívala se na mě a já se zase na chvilku ztratil v těch nádherně zelených očích. „Odnesu ti ji do auta, Leo přijede za chvíli." „Tak děkuji." Popadl jsem tašku a přidal ji k té mé do kufru.

_______________________________________

Ahoj :) Dneska sice vůbec kapitola být neměla ale nakonec jsem ji přeci napsala a to i jako poděkování, protože ani nevím jak je to možné ale We are still brothers je ode dneška na 30. místě ve Fantasy, kromě toho fantastického umístění za které vám patří velký dík mě tedy samotnou překvapilo, že ve fantasy, protože jsem do teď žila v iluzi, že je příběh zařazen ve Fanfiction ale asi jsem se překlikla :D Každopádně vám ještě jednou mockrát děkuji♥

PS: Další kapitola buď zítra a nebo až v pátek :)

Miharu :)