♥We are still brothers ♥

22. kapitola - Co tady děláš!?

O pár dní později:

Byl večer a já byl sám na pokoji, byl jsem spokojený. Ariel začala konečně podávat výkony hodné budoucí hvězdy, chodili jsme spolu a já se snažil si co nejvíce program užít. Jediná věc, která mě neustále trápila byla Tini, párkrát jsme si ještě napsali, ale nebyla to žádná sláva. Ať se mě Esteban pokoušel přemluvit jakkoliv, že je to uzavřená kapitola tak se mu to nedařilo. Ona pro mě nebyla uzavřenou kapitolou, byl to příběh, který musel mít pokračování. Kdyby ho neměl, byl by to důvod přestat věřit na šťastné konce.

S Ariel to bylo krásné, ale řekl bych, že to prožívala víc než já. Byla do mě zamilovaná víc než já do ní a to nebylo spravedlivé. Byla to krásná holka, hodná, milá a talentovaná a já na ni pořád pohlížel jen jako na kamarádku, kterou jsem schopen políbit nebo obejmout. Dělal jsem špatnou věc, opravdu jsem jí používal jen jako náplast, náhradu za Tini zatímco ona do mě byla opravdu zamilovaná. Lhal jsem jí, sobě a všem okolo. Nesnášel jsem přetvářku a lži a co jsem teď dělal? Užíralo mě to den ode dne víc, ale co jsem měl dělat? Kdybych jí odhalil pravdu už by se mnou nikdy nepromluvila, ublížil bych jí a určitě by mi nedovolila jí pomáhat s přípravami na stream. Pro nás oba bylo lepší variantou odjet a smířit se s tím, že tenhle vztah nebude moci fungovat na takovou dálku. Nemohla si dovolit se rozptylovat, já jsem nemohl dovolit, aby se rozptylovala. Ať byl můj vztah k ní jakýkoliv pořád jsem pro ni chtěl jen to nejlepší, i když to tak možná nevypadalo.

Pohled Tini:

Když mi Sam před pár dny znovu napsal vše se vrátilo. Všechny moje city, která jsem si myslela a i doufala, že jsou pohřbeny hluboko ve mně. Doufala jsem, že zapomenout bude jednoduší, ale pletla jsem se. Když jsem ho opustila, opustila jsem část sebe, něco jsem v sobě zabila a teď bylo dost možná pozdě snažit se to oživit. Světové turné bylo mým snem, tajným přáním a byla jsem víc než šťastná, že se mi to splnilo. Ovšem za jakou cenu. Za cenu neustále sebekontroly, stále jsem se musela usmívat a nedávat na sobě znát žádné záporné emoce, jednoduše jsem si musela hrát na perfektní Tini, kterou jsem ale nebyla. Tohle všechno mě donutilo se změnit, nebyla jsem tou Tini, kterou tehdy Sam miloval, byla jsem jiná, moje city ale zůstaly stejné. Nejspíš jsem se chystala udělat životní chybu, chybu, kterou nic nenapravím naopak to ještě zhorším, ale musím znát pravdu. Musím vědět jestli ke mě pořád cítí to co já k němu.

Hned po mém koncertu v Miláně, po kterém následovala týdenní pauza jsem sedla na první letadlo, které letělo do Mexika. Adresu pobytu nebylo těžké získat, jediné co jsem teď potřebovala, byla odvaha.

Loudavým krokem jsem se ocitla na příjezdové cestě vily, ve které se vše odehrávalo. S dávkou nervozity jsem vešla dovnitř, všude bylo živo. Podívala jsem se na rozpis pokojů abych zjistila kam mám jít.

Zhluboka jsem se nadechla, už asi deset minut jsem stála před jeho dveřmi a váhala, jestli mám zaklepat. Nevěděla jsem ani, co mu mám říct, nevěděla jsem, jestli už s někým nechodí přeci jen to byla dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy. Co když mě nebude chtít vidět? Nebo hůř vyčte mi všechno, co jsem udělala? Bezhlavě jsem si šla za svým snem a neohlížela se na něj, bez přemýšlení jsem zvolila turné a kariéru aniž bych se ho zeptala. Zlomila jsem mu srdce a teď jsem stála u jeho dveří a obávala se zaklepat. Nadechla jsem se podruhé a teď už opravdu zaklepala. Chvilku jsem čekala a pak se dveře otevřely a stál tam on. Znovu jsem viděla ty nejkrásnější oči na světě, na tváři se mu objevil zmatený výraz a mě stekla první slza. „Ahoj..." Špitla jsem. „Tini..." Vydechl. „Já..." „Prosím nemluv." Zašeptal a něžně mě políbil. Najednou do sebe vše zapadlo, vše bylo správně, najednou to byla zase naše pohádka. „Asi bychom měli jít dovnitř." Přikývla jsem a on za námi zavřel dveře. „Co tady děláš?" Změřil si mě přísně pohledem. „Musela jsem tě vidět." „Proč?" „Když jsi mi před pár dny napsal tak... Nevím, myslela jsem si, že je to za mnou, ale není. Pořád k tobě cítím něco co je hodně silné. Nejspíš je blbost myslet si, že cítíš to samé. Jen jsem to potřebovala zjistit." Lehce jsem se usmála a sledovala jeho reakci. „Myslíš si, že necítím to samé?" Jen jsem pokrčila rameny a on vzal mou tvář do dlaní. „Tini, od chvíle co jsme se rozešli nemyslím na nikoho jiného. Ať jsem za tu dobu chodil s kýmkoliv, byl kdekoliv, pořád moje myšlenky a hlavně srdce patřili jen tobě." „Vážně? I přesto kolik chyb jsem udělala?" „Chybovat je lidské. Tini nemohl jsem ti mít za zlé, že jsi šla za svým snem. Poslouchala jsi své srdce." „Ale tím jsem ti ublížila." V očích jsem měla slzy. „To možná jo, ale jsem na tebe neuvěřitelně pyšný. Splnila sis svůj sen, to je pro mě důležité a navíc je zbytečné myslet na to špatné, když se ke mně teď moje pohádka vrátila." „Věříš, že jsem tvoje pohádka?" „Vždycky jsem tomu věřil." Znovu mě políbil. „Nechápu, že tě konečně držím v náručí." Zašeptal, když se odtáhl. „Ani já tomu nevěřím." „Kdy se musíš vrátit?" „V pátek a je pondělí, máme dost času." „Tak v tom případě si tady můžeš nechat svoje věci a zítra mi pomoct s tanečním tréninkem. Je tady mnoho talentu." „Moc ráda, těším se, až všechny poznám." „Představím ti jednu výjimečnou dívku, má neuvěřitelný talent. Je to hvězda závěrečného streamu." „Tak to jsem na ni zvědavá." Objala jsem ho.

Všechny ty řeči o pohádce byly skutečně pravda. Když ji najdete najednou vidíte celý svět jen v těch nejkrásnějších barvách. Není nic co by vás zastavilo, nic co by to pokazilo. Tou chvílí byste byli kdekoliv, byli pro něj kýmkoliv a udělali pro něj cokoliv, jen aby byl šťastný. Sam byl celou dobu mou pohádkou a já jsem před ním utíkala, myslela jsem si, že se můžu skrývat před svým srdce ale to nejde. Nikdy to nejde! Teď už mi mohlo všechno začít dávat smysl, teď jsem byla se správným člověkem, na správném místě, ve správný čas.

______________________________________________

Všechny vás zdravím u další části :) Nevím jestli to tak máte občas taky ale občas hodně vzpomínám na lidi co tu se mnou už nejsou a hodně mě ovlivnili a s myšlenkami na ně vznikla i tahle kapitola. Myslím si, že je správné vzpomínat na lidi které jsme milovali a kteří milovali zase nás, naše minulost nás dělá tím kým jsme v přítomnosti :) Takže bych řekla, že tahle kapitola patří tam nahoru těm na které tady dole pořád myslím♥♥

Dobře to byla taková ta sentimentální chvilka a teď k příběhu :D Co říkáte na Samovo chování? Myslíte si, že to Ariel zjistí? Jak byste se zachovali třeba vy v jeho situaci? Řekli byste Ariel pravdu? ♥ Užijte si zbytek soboty a já se těším u další kapitoly :)

Miharu ♥