All I ask for is a little bit of pain

1

„Středu ne," zakňoural jsem zničeně a schoval hlavu pod polštář, abych alespoň trochu utlumil pronikavý zvuk budíku. Většina lidí měla středy ráda. Byl to střed týdne, stačilo jí vydržet a čtvrtek už byl o moc blíž pátku. Ano, čtvrtky byly o moc lepší. Ale středy, středy jsem nenáviděl nejvíc ze všech dní. Můj šéf byl nesnesitelný. Tak moc zlý a protivný, z nějakého nepochopitelného důvodu zrovna ve středu. Proklatá rutina. Tak moc jsem nikam nechtěl. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc tu proklatou práci potřebuju. Přemýšlel jsem nad tím každou, každičkou středu a vždy to mělo stejný závěr. Nemohl jsem si dovolit o ni přijít, pokud jsem se chtěl se svým přítelem přestěhovat z našeho malého bytu do domku se zahrádkou. Potřeboval jsem to. Tenhle malý prostor mě ubíjel. Tak málo místa pro dva lidi.  Navíc jsem si nedokázal představit, že bych se musel vzdát psaní a šance, že se uchytím jinde, pro mě byla dost mizerná.

Postel za mnou se prohnula, nejspíš pod tím, jak své tělo přetočil mým směrem, a pak vlhkými polibky obsypával mé odkryté rameno. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli to miluju, nebo nenávidím. Nikdy nebylo předem jasné, co má za lubem.

„Andy," zamručel jsem unaveně, přetočil se k němu čelem a nejistě si ho prohlížel. Vypadal vždycky tolik krásně. I po ránu. Černé, kudrnaté vlasy rozházené všemi směry, světle modré oči upnuté přímo na mě. Usmíval se. Nejspíš proto, aby mě trochu povzbudil.

„Nakoupím na večer svíčky, co říkáš? Dlouho jsme si nic takového neužili," šeptl a prohrábl dlouhými prsty vlasy, které mi otravně padaly do čela. Měl jsem rád, když to dělal. Připadalo mi to milé a starostlivé.

„Jen svíčky?" zeptal jsem se nejistě, pohled zalomený na jeho krku. Neopovažoval jsem se mu při takovém rozhovoru dívat do očí. Muselo to pro něj být šílené. Vlastně jsem nechápal, proč vůbec byl s někým, kdo pořád odmítal tak základní věc. Bylo přeci normální mít se svým přítelem sex. Ano, ve většině vztahů nejspíš ano. Ale ne u nás. Ne se mnou. Nebyl jsem schopný dát mu něco tolik přirozeného. Minimálně ne tak často, jak by potřeboval.

„Jen svíčky. Slibuju," zamumlal tiše a natáhl se, aby mě mohl políbit na čelo. Tolik starostlivý. Tolik trpělivý. Nerozuměl jsem mu, ale měl jsem pocit, že jestli mě někdy opustí, tak to nepřežiju. Skočil bych z toho proklatého devátého patra nejspíš hned v momentě, co by můj šéf spustil jeho typickou, středeční přednášku o mé neschopnosti. „Vyzvednu tě," pokračoval s úsměvem, „dnes z toho vypadáš obzvlášť nešťastný, Connie," zamračil se.

„Jsem nešťastný," fňukl jsem zlomeně a víc se k němu přitulil, za účelem schovat si hlavu do jeho hrudníku. Tak - a teď jsem byl neviditelný. „Vyzvedneš mě ve žlutém?" zvedl jsem k němu po chvilce opatrně oči a pokusil se o co nejlepší štěněčí kukuč. Miloval jsem žlutou. Miloval jsem tu barvu na něm. Nikdy ji nenosil sám od sebe. Pořád chodil v tmavých barvách, ve kterých splýval. Ale ve žluté, ve žluté byl dokonalý. Byl to tak krásný kontrast s jeho černými vlasy. Miloval jsem to. I světle modré oči najednou tolik vynikaly. Kdybych ho k tomu mohl donutit, chodil by ve žluté pořád. Ale já nebyl ten, kdo mohl někoho k něčemu nutit. Bylo to přesně naopak. A já to miloval.

„Mhm, když se hned teď vyhrabeš z postele a půjdeš do práce, tak ano," pokýval lehce hlavu, položil dlaně na mé břicho a odtáhl si mě od těla.

„No jo," zavrčel jsem protivně a slezl z postele dřív, než mě stihl shodit, "vždyť už vstávám," zaskučel jsem a promnul si oči. Kdyby středy zakázali, byl by život o tolik jednodušší. Nebo kdyby naše oddělení nedostalo nového šéfa. Dříve to všechno bylo tolik parádní. Práce, která mě bavila. Nadřízený, který dokázal pochválit. Ne jako tenhle spratkovitý idiot. Nejspíš ho ta práce ani nezajímala. Dělal to jistě jen proto, že to po něm jeho rodina chtěla a taky proto, že vlastně nemusel dělat vůbec nic. Všechno nechával na nás.

„Connore," upozornil na sebe znova, tentokrát ostře a neústupně, až jsem nad jeho hlasem leknutím nadskočil. Nechtěl jsem ho rozčílit nebo zklamat. Ne, když se zase tolik staral.

„Omlouvám se," vydechl jsem a co nejrychleji zmizel do koupelny. Bylo to nespravedlivé. On v práci žádného takového idiota neměl. Nechápal to. Nemohl to pochopit, i kdyby opravdu chtěl. Nikdo by to nechápal.

Zabouchl jsem za sebou dřevěné dveře a kochal se odrazem v zrcadle. Ne, že bych snad tolik miloval své tělo. To ani omylem. Ale všechny ty barevné flíčky, které ho pokrývaly. Tolik krásné. Tolik barev. Pamatoval jsem si, jak jsem přišel ke každičké z těch modřinek. Přejel jsem palcem po větší otlačenině na boku a silně ji stiskl, přičemž jsem přivřel oči pod tak dokonalým pocitem. Uklidňovalo mě to. Tolik moc. Jako bych byl znovu natisknutý na stěně a Andyho prsty byly zaryté v mé kůži. Znovu a znovu. Tolik silné. Bylo jedno, co se stalo potom. Takhle zpětně ano. Pamatoval jsem si jen tu dokonalou bolest, kterou mi dopřál. Jen mně. Jen pro mě.

V rychlosti jsem prolítl sprchou a spěšně si vyčistil zuby. Tak málo času. Možná bych si měl budík na středy nastavovat na ještě dřívější čas. Jakoby každá středa byla ještě horší, než tak předchozí. S nespokojeným zamručením jsem se zabalil do jedné z obrovských osušek a vrátil se zpět do ložnice.

Spal.

Tak klidně oddechoval. Působil tolik neškodně, oči zakryté rozčepýřenými vlasy. Ale on vlastně byl neškodný. Kdyby nebylo mě, nikdy by s něčím takovým nezačal. Pravděpodobně by se svou láskou provozoval vanilkový sex a omlouval se za každý šrám, který by mu způsobil. Přesně takový byl, když jsme se potkali. Ale já nemohl. Ne s mým šéfem. Potřeboval jsem něco, co mě uklidní. Něco cítit. Něco silného a intensivního. Bylo to pro něj zpočátku tolik nepochopitelné. Vlastně byl dost zázrak, že se v tom nakonec tolik našel. Už jen stačilo, aby pochopil, jak moc nepotřebný sex je.

A já se bál, že se to nikdy nestane.