Dotek smrti [HP FF]✔

64. kapitola - Cestování all exclusive!

Dopadla jsem nakolena uprostřed nějaké pouště. Pohodila jsem hlavou dozadu, abych si odkryla výhled. Rychle jsem se postavila a nemotorně stáhla své dlouhé vlasy do ledabylého culíku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem uprostřed ničeho a vůbec se mi to nelíbilo. To si s Mortemem ještě vyřídím. Nechal nějakého svého mazlíčka, aby si mě dal k obědu! Jen doufám, že to samé neudělal Kieranovi a Leen. Snad dodržel své slovo a jim se nic nestalo.

Všimla jsem si různých ruin, které se rozkládaly všude kolem mě. Nadzvedla jsem tázavě obočí. Můj předek mi jaksi zapomněl říct, kam mě posílá a co mám čekat. Povzdechla jsem si a do dlaně popadla svou hůlku, kdyby se zde náhodou objevilo něco nepřátelského.

Cítila jsem zvláštní pocit mrazení. Přesně takový jako před pyramidou v Gíze. Nechápala jsem, jak to Mortem myslel s tím příbuzenstvem. Pokud se smrt snaží vyhubit náš rod, tak jak se mohu setkat s někým ze svých předků?! Nedávalo to smysl.

Rozešla jsem se kupředu, až jsem dorazila k podvinému kamennému výstupku. Nakrčila jsem obočí a pořádně si ho prohlédla. Na jeho vrcholku byla zvláštní díra. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomnout co. Nevědomky jsem si sáhla na krk a pod ruku se mi dostal můj řetízek, který mi dal Hadar těsně předtím, než jsme opustitli hlavní štáb. Sundala jsem si ho a pořádně si ho prohlédla. Znak relikvií smrti. Pohledem jsem těkala z té díry na znak a zase zpátky. Bylo to tak podobné. Bez rozmyšlení jsem znak vložila do té díry. Padlo to jako ulité a ozvalo se hlasité cvaknutí.

Hodnou chvíli jsem čekala a nic se stále nedělo. Pokrčila jsem nad tím rameny a poodešla od toho pitomého kamene pryč. Chtěla jsem si z toho vytáhnout svůj náhrdelník, ale nešlo to. Místo toho se ten výstupek propadl do země a místo něj zůstala v zemi obrovská díra.

Překvapeně jsem vyvalila oči a sledovala ten zajímavý jev před sebou. Pokud chci svůj řetízek zpátky, nezbývá mi nic jiného než skočit. Plácla jsem se do čela. Co když je dole něco nebezpečného, co čeká na svou oběť? Kéž by tu byl Kieran, ten mě vždycky dokázal uklidnit...Počkat, cože?! Lior, nebuď pitomá. Je to zrádce. Obrátil se k tobě zády. Nesahá ti ani po kotníky. Promlouvalo ke mě mé podvědomí. Zhluboka jsem se nadechla a poté vydechla přebytečný vzduch z plic. Tak jo. Dokážu Kieranovi, že nejsem malá holčička. Že i já se umím pořádně prát.

Zatla jsem ruce v pěst. Je na čase do toho skočit po hlavě. Rychle jsem se rozběhla a odrazila se, jak nejlépe jsem uměla. Padala jsem dolů vstříc temnotě. Všechen křik jsem dusila uvnitř sebe. Neukážu jim svou slabost. Už ne. Jsem Peverellová. Jsem potomkem Cadmuse Peverella a ten se jistě nebál, když mu smrt šlapala na paty. Nezklamu své předky. Nezklamu svou rodinu. Zlomím prokletí a ochráním tak svou sestru. Potom ji najdu a budeme konečně šťastná rodina!

Dopadla jsem tvrdě na zem a zaskučela. Měla jsem pocit, že jsem si vyvrtla kotník. Přiložila jsem si k němu pravou ruku a tiše sykla.

,,Vítej, dcero Peverellova," ozval se hlas a všude kolem mě se rozhořely pochodně.

********************

Aloha, lidi :)

vítám vás u nové kapitoly, kde se Lior dostává do další etapy své výpravy, kam se podle vás dostala a co ji tam nyní čeká? :)

za chvíli se dostaneme do konce, její výprava moc protáhlá nebude, protože hraje závod s časem a musí si pospíchat :)

jak to podle vás dopadne, prolomí Lior prokletí svého rodu, nebo selže a toto břemeno zůstane na její sestře? :c

to je pro dnešek vše :)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

-Katy