Dotek smrti [HP FF]✔

2. kapitola - Loučení

Funěla jsem jako nějaká splašená bestie. Hřbetem ruky jsem si stírala chladné kapky potu z čela. Nechápu, proč nemůžu použít jedno pitomé kouzlo na snesení kufru ze schodů. To pravidlo je naprosto stupidní. Neřeknu, kdybych chtěla někoho zabít, ale tohle je pouze praktické využití.

Předklonila jsem se a ruce si položila na kolena. Zhluboka jsem oddechovala a snažila se vzpamatovat. Tohle bylo poslední zavazadlo. Ohlédla jsem se kolem sebe a vyjekla zděšením. Chci vidět, jak mě i s tímhle nákladem budou přepravovat až do Londýna. Je to téměř nadkouzelnický úkol.

Neumím si představit, že opustím tohle místo. Místo, kde jsem žila celých šestnáct let. Vyrůstala jsem zde. Mám tady přátele, školu. Všechny mé vzpomínky jsou spojeny s tímto místem. Co když v Bradavicích nezapadnu a všichni se mi budou smát? Přes noc jsem si zjistila nějaké informace. Zní to slibně, ale přesto i trochu děsivě. Podle všeho budu zařazena do jedné ze čtyř kolejí. Osobně si nedovoluji tipnout, kam se dostanu. Každá kolej má něco do sebe. Pozitiva i negativa.

Navíc, svou tetu jsem viděla jen dvakrát v životě. Rodiče se s ní nestýkali. Netuším proč, ale jistě to muselo mít nějaký důvod. Co když je to nějaká zatrpklá čarodějnice, která až přehnaně moc dbá na tradice? To bych nezvládla. Rodiče mi dávali jistou volnost. Měla jsem svobodu do doby, než jsem provedla nějaký průšvih. Věřili mi a jednali se mnou jako s dospělou. To se mi líbilo. Brali mě jako sobě rovnou.

Ozvalo se drnčení domovního zvonku. Váhavým krokem jsem se rozešla ke dveřím, které jsem rozevřela dokořán. Na domovním prahu stál muž oděný celý v černé. Nadzvedla jsem obočí. Již od pohledu vypadal velmi nesympaticky. Otřásla jsem se pod jeho pronikavým pohledem.

,,Slečna Bissonnetté?" otázal se hlubokým chraplavým hlasem. Přinutila jsem svou hlavu ke kladnému přikývnutí. Uchechtl se. Raději jsem mu ustoupila z cesty a pustila ho dovnitř. Okamžitě se vydal k mým kufrům a bez váhání si vytáhl svou hůlku. Začal provádět své různé hokusy pokusy a já se raději vzdálila. Nepotřebovala jsem se mu dostat pod mušku, aby mě proměnil třeba v králíka a vytáhl mě z klobouku. To opravdu ne.

Dorazila jsem na náš skromný dvorek a zohla se pro jednu menší sedmikrásku. Jemně jsem ji utrhla a zadívala se na ni. Nyní jsem zmařila jeden nebohý rostlinný život. Vykonala jsem něco podobného jako dotyčný, který zavinil smrt mé rodiny. Avšak v menším měřítku.

Sice nejsem pověrčivá, ale nebude na škodu, když si něco ověřím. Mírně jsem se pousmála a začala trhat okvětní lístky. Tuhle hloupost vyváděly malá děvčátka...a já. Jak jinak.

,,Zapadnu," špitla jsem, když jsem prudce škubla prsty a odstranila jeden bílý lístek s narůžovělým koncem.

,,Nezapadnu," zopakovala jsem úplně stejný postup. Takhle to pokračovalo pořád dál, dokud jsem neutrhla poslední. Skončila jsem na 'nezapadnu'. Opravdu pozitivní vyhlídky. Zahodila jsem stonek někam za sebe a zastrčila si spadený pramen za ucho. Třeba to nebude až tak zlé. Stačí být sama sebou, no ne? Prostě žádné přetvařování a faleš. Nikoho si neznepřátelit hned první den a bude to fajn. Jenže oni se tam všichni znají a já nastupuju už do šestého ročníku...

,,Slečno, jdeme!" křikl na mě ten chlápek a já protočila oči v sloup. Přitáhla jsem si svůj svetřík víc k sobě a zachumlala se do něj. Vydala jsem se za bystrozorem, který mi otevřel dveře od létajícího auta. Nemohli jsme se prostě přemístit? Nebylo by to jednodušší? Očividně ne...Nastoupila jsem a hurá vstříc novému životu...

****************

Aloha, lidi! :)

tak máme tady již druhou kapitolu a usnesla jsem se k vydávání jednou týdně, jelikož kapitoly nejsou předepsané a píšu je rovnou :)

děkuju moc za odezvy u minulých částí ♥ jste prostě úžasní ♥ DĚKUJU MOC! ♥

no, pro dnešek je to vše a budu se na vás těšit u další části :) mějte se krásně a skládejte básně♥

-Katy