Dotek smrti [HP FF]✔

21. kapitola - Neznámá

Seděla jsem společně s onou neznámou v Komnatě nejvyšší potřeby. Teda, ona to tak aspoň nazvala. Nevím, jestli to řekla jen ze srandy, nebo to myslela opravdu vážně. Pokrčila jsem nad tím rameny a pohodlněji se usadila do polstrovaného křesla. Přehodila jsem si nohu přes nohu a usrkla si horké tekutiny ze svého šálku. Mmm, zelený čaj s medem a citrónem. Mňam.

,,Tak s čím začneme?" otázala jsem se natěšeným hlasem. Těšila jsem se na to, až přetrhnu všechno, co mě pojilo s Poberty, a už se nimi nebudu zabývat. Budu volná. Dá-li se to tak říct. Upřela na mě své temné oči a svraštila obočí. Na čele se jí vytvořila hluboká rýha. Někdy mi nepřipadala jako bradavická studentka. Věkově bych ji tipla na dvacet pět let nejmíň. Ale to jsem určitě jen paranoidní.

,,Nejdřív se musíš přestat vázat na ty idioty. Musíš jim ukázat, že ti jsou ukradení. Prostě kolem nich budeš procházet a tvářit se, že jsou pro tebe bezvýznamní, méněcenní. Nic pro tebe neznamenají, jasné?!" její hlas byl přímo vražedný. Váhavě jsem přikývla na souhlas a ona se pousmála. Nyní začínám pochybovat, jestli jsem udělala dobře, když jsem za ní šla.

,,A co když mi na něm záleží?" špitla jsem tiše a při slově "něm" jsem pouze pohybovala ústy a nevydávala ze sebe žádný zvuk. Neznámá si povzdechla a stoupla si. Přešla přede mě a klekla si. Vzala mé ruce do těch svých a zahleděla se mi zpříma do očí. Upřímně jsem nevěděla, co od ní mohu očekávat.

,,Ne, nezáleží. Je to jen chvilkové poblouznění. Ani jeden z nich ti za to nestojí. Jsou to dětinští idioti, kteří nikdy nevyrostou, ano, mrzimorko?" snažila se ke mně mluvit vlídně, ale moc jí to nepomohlo. Povzdechla jsem si, ale nakonec přitakala. Má pravdu. Nač se nimi trápit? Nemá to cenu...

,,Za druhé ti ukážu, jak být správným Zmijozelem. Budeš patřit mezi nás a brzy pochopíš, že my jsme ta nejlepší společnoust, jakou ti Bradavice mohou poskytnout," potutelně na mrkla a zase se vzdálila zpět na pohovku. Zhluboka jsem se nadechla. Moc se mi to nezamlouvá. Ano, chci se změnit, ale tak moc?

,,Co všechno mě naučíš?" zamumlala jsem si jen tak pod nos, ale ona mě slyšela. Očividně čekala takovou reakci. Ani se jí nedivím. Ale stále jsem měla takový divný pocit. Proč mi nabízela pomoc a tak moc jí na tom záleží? Co když je za tím něco víc, co stále nevidím? Ale ne. Zase ta moje paranoia. Pokrčila jsem nad tím rameny.

,,Zbavíš se své dobrosrdečnosti. Pamatuj si, že je to vlastnost, která nás pouze oslabuje a nepřináší nám nic dobré. Pocítíš kvůli ní pouze bolest a utrpení!" na konci zvýšila hlas a skoro po mně ječela. Poposedla jsem si o kus dál. Všimla jsem si, že má zatnuté ruce v pěst. Možná to má spojené s nějakou zvláštní vzpomínkou? Hm, možná...

,,Jen, jak se jmenuješ? Nepředstavila ses mi," neodvažovala jsem se promluvit příliš nahlas, ale její jméno mě opravdu zajímalo. Netušila jsem, s kým mám tu čest.

,,Oh, jistě," zarazila se na chvíli. Ale opravdu jen na chvíli.

,,Jsem Eileen Karissa Barrett,"

****************

Aloha, lidi :)

máme tady další kapitolu a nyní víme i jméno naší neznámé! :D Co říkáte na její plány s Lior? Myslíte si, že to povede k něčemu katastrofálnímu? :c

no, to je pro dnešek vše, víc vám sem nenapíšu, jelikož mám místo mozku jeden velký hlen a ten odmítá přemýšlet, takže všechny stížnosti směřujte směrem na to hnusné počasí O:)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

-Katy