Dotek smrti [HP FF]✔

51. kapitola - Bolestivá ztráta

Ležela jsem na posteli v Komnatě nejvyšší potřeby. Stalo se to zde pro mě takovým útočištěm. Nikdo mě zde nemohl najít. Byla jsem zde sama. Jen já a moje myšlenky. Nic jiného. Zůstala jsem na všechno sama. Smrt si jistě došlápla i na tetu, a proto je teď pryč. Určitě ji chtěla odstranit z cesty, aby se dostala ke mně. Všechno je to moje vina.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a rozvzlykala se naplno. Drásalo mi to srdce. Už mi nic nezbylo. Smrt mi vzala i poslední rodinu, kterou jsem měla. Skončila jsem na tomhle světě úplně sama. Nikdo mi už v mém boji nepomůže. Bude to kdo s koho. Buď já, nebo smrt. Má šance byla téměř nulová. Byl to již předem prohraný boj. Nebylo by lepší se rovnou vzdát? Aspoň bych ušetřila životy mnohých lidí, kteří by mi chtěli pomoct...

Možná, že kdybych se vzdala, ušetřila by mou sestru. Neznám ji, ale i přesto je to má rodina. Můj život postrádá smysl. Třeba ji smrt ušetří, když se jí vydám dobrovolně. Povzdechla jsem si. Proč je všechno tak strašně složité? Proč jsem se nenarodila mudlům a nikdy se nestala čarodějkou? Všechno by bylo mnohem jednodušší...

Překryla jsem si tvář dlaněmi. Tohle nemůže být pravda. Musí to být jen sen. Hnusná noční můra, z které se každou chvíli probudím. Pevně jsem stiskla víčka k sobě. Ani jsem si neuvědomila, že jsem tolik unavená...Během několika minut jsem upadla do tvrdého spánku...

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

Zaslechla jsem vrzání dveří, jako by sem někdo vešel. Protřela jsem si unavené oči a krkolomně se protáhla. Zaskuhrala jsem bolestí. Měla jsem ztuhlý krk a každý pohyb neskutečně bolel. Ale stále se to nedalo vyrovnat tomu, co jsem zažívala uvnitř.

Doufala jsem, že spánek všechny ty chmurné myšlenky zažene. Nestalo se tak. Připadá mi to ještě horší. Jako by se mi do těla zabodávalo několik milionů malých ostrých jehel. Ne, bylo to mnohem horší.

,,U Merlinových vousů, Lior!" zaslechla jsem křik, ale nedávala mu nějak velkou pozornost. Mé vidění bylo zamlženo velkým množstvím slz, které se neúprosně dostávaly ven. Někdo mě objal kolem pasu a přitáhl si mě na svou hruď. Nebránila jsem se. Tohle jsem přesně potřebovala. Pevné objetí.

,,Šššš, neplakej, to bude v pořádku," šeptal mi do ucha utěšující slůvka a kolébal se mnou ze strany na stranu v domnění, že mě to uklidní. Podle hlasu jsem poznala, že je to Kie. Jak je možné, že se vždy objevil ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala? Byl mým princem na bílém koni...

,,Ne, nic nebude v pořádku," vydrala jsem ze sebe mezi vzlyky. Líbnul mě do vlasů a zahleděl se do mých uslzených očí.

,,Co se stalo, princezno?" zašeptal zničeně. Povzdechla jsem si. Mám mu to říct, nebo ne? Pravdou bylo, že jsem mu věřila ze všech nejvíc. Byl mi vždy oporou a nikdy mi nepodkopl nohy...

,,Z-zůstala jsem tady sama. U-už nemám nikoho," zavzlykala jsem hlasitě. Kie vytřeštil oči, ale poté se zase uklidnil.

,,To není pravda, Lior. Nikdy nejsi sama, rozumíš? Máš mě a Leen. My tě nikdy neopustíme, tedy pokud si to nebudeš výslovně přát,"

*****************

Aloha, lidi :)

vítám vás u dnešní kapitoly, kde se Lior hroutí a Kie jí spěchá na pomoc, jako vždy :D Když si to tak vezmu, v každém příběhu má hl. hrdinka nějakého toho prince na bílém koni :D

Fandíte této dvojici, nebo byste raději vedle Lior viděli někoho jiného? :c

to je pro dnešek vše :)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

-Katy