Dotek smrti [HP FF]✔

18. kapitola - Ledové argumenty

Celou dobu jsem se všem vyhýbala. Procházela jsem se po školních pozemcích a nechávala na sebe dopadat sněhové vločky. Zima již plně začala a teploty klesaly dolů jako o život. Byla mi zima i přes to, že jsem na sobě měla nejméně dva teplé svetry. Od úst mi stoupal obláček páry a já se potutelně usmála. Přestože jsem měla radši léto, i na zimě jsem viděla nějaké to kouzlo. Milovala jsem třpytící se sníh a zamrzlá jezera, na kterých se dalo bruslit. Vypadalo to tak...magicky.

,,Lior! Lior, počkej!" z mého přemýšlení mě vytrhlo naléhavé volání mého jména. Za mými zády zběsile křupal sníh a já se pomalu otočila na dotyčnou, která sotva popadala dech. Chtěla se zastavit, ale podklouzlo jí to na bíle pokrývce a sesunula se k zemi jako domeček z karet, do kterého se pořádně opře vítr. Uchechtla jsem se a natáhla k ní pomocnou ruku.

,,Chyť se," popídla jsem ji mile. Poslechla mě a uchopila mou dlaň do té své. Cítila jsem mezi námi zvláštní jiskření, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Určitě to bude tím, že mrzne, až praští. Nic neobvyklého. Jen má paranoia. Pokrčila jsem nad tím rameny a pořádně zabrala. Vytáhla jsem Naomi na nohy a ona si oprášila sníh z oblečení. Vypadala jako sněhulák. Celá v bílém. Ještě to chtělo mrkev, aby měla nádherný nosánek k nakousnutí a bylo by to dokonalé.

,,Co jsi potřebovala?" nadhodila jsem nenuceně a opět se dala do kroku. Nemohla jsem stát dlouho na místě, protože mé tělo víc a víc opouštělo teplo a to se mi nelíbilo. Mrzla jsem i tak dost a nepotřebovala jsem, aby se to ještě zhoršovalo.

,,Proč se nebavíš s Poberty?" upřela na mě své tmavé oči a já si tiše povzdechla. Tak odtud vítr vane. Mělo mě napadnout, že jde právě skrz tohle. Jen, poslali ji oni, nebo to dělá z vlastní vůle?

,,A proč bych měla, Naomi? Nezapadám k vám!" odvětila jsem poměrně nepřátelsky. Možná jsem se chtěla této debatě vyhnout. Možná jsem neměla na to, abych si přiznala, že mi za tak krátkou dobu stihli přirůst k srdci. Připadala jsem si jako naivní holčička, která se při každé možnosti schovává otci za záda. Problém však spočíval v tom, že já se za nikoho schovat nemohla. Zůstala jsem na všechno sama. Úplně sama...

,,O čem to mluvíš?! Ty k nám patříš!" odporovala mému úsudku a já se chabě pousmála a zastavila v půlce pohybu. Natočila jsem se čelem k ní, abych jí viděla do očí. Chtěla jsem jí ukázat, že mluvím zcela upřímně.

,,Naomi, nebuď směšná. Podívej se všude kolem a řekni mi jeden jediný pitomý důvod, proč bych k vám měla patřit," zašeptala jsem tichým, ale přesto důrazným hlasem. Otevřela ústa, ale potom je zase zavřela, jako by jí došly všechny argumenty a slova, která ze sebe chtěla mermomocí dostat. Narovnala jsem se a sjela ji nedůvěřivým pohledem. Obrátila jsem se k ní zády, abych se na ni už nemusela dívat. Slyšela jsem tiché zavrčení, možná zasyčení? Nemám zdání.

,,Myslela jsem si to," s těmito slovy jsem se obrátila na podpatku a vydala se opačným směrem pryč od ní.

****************

Aloha, lidi :)

vítám vás u dnešní kapitoly a předem doufám, že se vám aspoň trochu líbila :)

Lior se nám staví proti Pobertům a očividně jim nechce dát novou šanci a chce se postavit proti nim, co na to říkáte? Myslíte, že dělá chybu, nebo se zachovala špatně ? :)

nevím, jestli stíhnu vydat zítřejší kapitolu, možná vyjde, možná ne, no, raději počítejte s druhou variantou, může se stát, že nebudu mít čas a nechci vám dávat plané naděje :)

to je pro dnešek vše :)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

-Katy