Dotek smrti [HP FF]✔

17. kapitola - Poberti a Evansová?

Seděla jsem u mrzimorského stolu a obědvala. Dnes nám přichystali křupavé kuře s bramborovou kaší. Pouze jsem se v tom nimrala. Nerada jsem jedla jakékoliv maso. Vždy se mi do mysli vzbloudila představa nebohého zvířete, které kvůli tomuto jídlu muselo zemřít. Povzdechla jsem si a odsunula talíř na stranu, abych se na to už déle nemusela dívat. Zvedal se mi z toho žaludek.

,,Hej, Evansová!" zaslechla jsem křik kus ode mě. Znuděně jsem se obrátila za tím rušivým elementem a nemohla jsem uvěřit svým očím. Uprostřed Velké síně stáli všichni Poberti a naproti nim asi čtyři dívky. Nadzvedla jsem tázavě obočí.

,,Nemůžeš už konečně vyrůst z té své blbosti, Pottere?!" zavrčela na něj podrážděně. Očividně se neměli příliš v lásce. Pokrčila jsem nad tím rameny a snažila se je ignorovat. No, moc to nešlo, protože byli až příliš hnusní. Otráveně jsem zavrčela a promnula si spánky. Poberti musí být vždy rušivým elementem. Možná měla ta neznámá pravdu...Nezapadám mezi ně! Ani teď si mě nevšímají!

,,Tak, co? Kdy už spolu konečně někam vyrazíme?" všimla jsem si, že na ni udělal frajerský kukuč. Tiše jsem se uchechtla. Kdo by na tohle skočil? Ta holka by musela mít IQ nižší, než je pan profesor Kratiknot! A to je co říct!

,,N. I. K. D. Y!" vyhláskovala a na každé písmeno dala obzvlášť velký důraz. Pokroutila jsem nad tím hlavou. Nemám čas na to, abych sledovala nějaké pošetilé rozhovory. Zvedla jsem se do stoje a překročila lavečku. Měla jsem volný průchod a rychlejším krokem se vydala ke dveřím. Chtěla jsem uniknout z toho rušného a rozjařeného prostředí. Nedělalo mi to příliš dobře. Měla jsem radši ticho. Možná i samotu? Kdo ví...

Stála jsem již těsně u dveří, když jsem náhle zaslechla křik: ,,Lior! Počkej, prosím!"

Otočila jsem se na nižším podpatku a stanula tváří v tvář zadýchanému Removi, který sotva popadal dech. V obličeji byl celý rudý a jeho oči se raději stáhly do úzkých štěrbin. Uchechtla jsem se nad jeho nynějším vzhledem a založila si ruce na hrudi. Hrála jsem nedostupnou. Nervózně se podrbal na zátylku a sám pro sebe si něco nesrozumitelného zamumlal.

,,Proč odcházíš?" optal se s jistým náznakem lítosti v hlase. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale ironicky jsem se uchechtla. Jak by mu to mohlo být líto, když je členem party těch nejznámějších průšvihářů, který nevydrží ani jeden den bez toho, aniž by provedli něco riskantního a vzrušujícího?

,,Víš, Remusi, myslím, že odpověď moc dobře znáš," s těmito slovy jsem se obrátila k odchodu a nechala za sebou zmateného a sklíčeného Pobertu.

Nehodila jsem se, nehodím se a hodit se nikdy nebudu do jejich party. Jak jsem si mohla naivně myslet, že mě mezi sebe přijmou? Možná bych přeci jen mohla využít nabídku od té zmijozelky...ale zase na druhou stranu, jak mohu vědět, že mi také nelže?! Může to skončit přesně jako s Poberty! Ale risk je zisk. Nechám čas plynout a uvidím, co se z toho vyvrbí. Třeba jsem se pletla úplně ve všem a život v Bradavicích nebude taková pohádka, jak jsem několik posledních týdnů předpokládala....

*************
Aloha, lidi 😊

Předem chci říct, že jsem druhou polovinu teto kapitoly dopisovala na mobilu, tak je možné, že zde bude o něco víc překlepů než obvykle 😊

Tak Lior nám uvažuje nad vzitim nabídky d naší neznámé, tak co? Ma to udělat, nebo je to podle vas jen hloupý trik? 😊

Pro dnešek je to vše a uvidíme se zase zítra😊

Mějte se krásně a skládejte básně 💛

Lovuju vas 💛💛💛

-Katy