Dotek smrti [HP FF]✔

53. kapitola - Sourozenecké hašteření

Stála jsem společně s Kiem na nádvoří a vyčkávala na Leen. Nervózně jsem se hryzala do rtu, až jsem v puse ucítila železitou pachuť krve. Znechuceně jsem nad tím ohrnula nos. Kie mě chytl za ruku a pevně ji stiskl. Povzbudivě se na mě usmál.

,,Neboj se. Všechno dobře dopadne, ano?" promlouval ke mně povzbudivým hlasem. Povzdechla jsem si a záporně pokroutila hlavou. Všechno bude v pořádku. Tu větu jsem slyšela tolikrát, když zemřeli rodiče.

,,A co když ne?" vypustila jsem ze sebe tichým hláskem. Náš vztah se ještě víc ucelil, když jsem mu řekla celou pravdu. Nezapomněla jsem se zmínit o tom, jak jsem zjistila pravdu o svém původu a někdo mi vymazal paměť. No, někdo. Přesněji řečeno Poberti. Celou dobu se mnou zacházeli jako s loutkou. Když jsem si na to vzpomněla, vřel ve mně vztek. Volnou dlaň jsem zatla v pěst.

,,Pokud to dopadne špatně, tak to ještě není konec. To si pamatuj," přiložil mi dlaň na tvář. Přivřela jsem slastně oči a více se opřela do jeho ruky. Nepatrně jsme se k sobě přibližovali, ale přerušilo nás hlasité odkašlání. Rychle jsme se od sebe odtáhli. Srdce mi zběsile tlouklo a měla jsem pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudi.

,,Neruším vás?" otázal se mně příliš hlas. Překvapeně jsem se otočila a na sucho polkla. Bylo zvláštní stát tváří v tvář vaší bývalé kamarádce, kterou jste ztratili skrz úplnou hloupost.

,,Leen," vydechla jsem a o několik kroků se k ní přiblížila. Natahovala jsem před sebe ruku, jako bych se jí mohla chytit a už nikdy nepustit. Na poslední chvíli jsem si však uvědomila, co dělám a stáhla ruku zpět. Roztržitě jsem se pousmála a podrbala se na zátylku.

,,Ty se mnou mluvíš?" nadzvedla tázavě obočí a založila si neústupně ruce na hrudi. Vjela jsem si rukou do vlasů. Uvědomovala jsem si, že jsem na ni tehdy vyjela neprávem. Zapletla jsem ji do něčeho, s čím nemá nic společného.

,,Já-omlouvám se," zašeptala jsem tichým hlasem. Leen se ke mně naklonila.

,,Jak prosím?" pobídla mě s úšklebkem na rtech. Pokynula mi, abych to zopakovala. Protočila jsem nad ní oči.

,,Omlouvám se za to, že jsem tě namočila do něčeho, s čím nemáš absolutně nic společného. Nemůžeš za to, že rod, ze kterého pocházím, je prokletý. Stačí?" vychrlila jsem ze sebe rychle a u toho pohazovala rukama.

,,Jaké prokletí?" otázala se zaskočeně Leen. Veškerá barva z jejího obličeje vymizela. Byla bílá jako stěna. Zvláštní. Ještě před chvílí vypadala zcela normálně. Ani na chvilku jsem nezaváhala. Leen věřím. Poskytla mi pomocnou ruku ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala.

,,Jednoduše. Jsem potomkem jednoho ze tří bratrů, kteří se setkali se smrtí. Mé pravé jméno je Lior Tauri Peverell a smrt se mě snaží dostat. Nic neobvyklého," mávla jsem nad tím rukou.

,,Ona zná pravdu a ty jsi mi o tom neřekl?! Máme ji chránit, Kierane!" zaječela Leen nečekaně po svém bratrovi. Zalapala jsem po dechu.

,,Slíbil jsem jí, že to nikomu neřeknu a neodsoudím ji," pokrčil nad tím rameny Kie a já nechápala už vůbec nic.

,,Tady jde o její život," křikla Leen a ukázala na mě prstem. Začali se hádat. Typičtí sourozenci. Plácla jsem se do čela a rozhodla se přerušit jejich nesmyslnou hádku.

,,Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?" zasáhla jsem do jejich slovní přestřelky. Oba se na mě otočili a věnovali mi zvláštní pohledy. To nevypadá dobře.

,,Měla bys vědět, že naše přítomnost není obyčejná náhoda. Jsme tady protože-,"

***********************

Aloha, lidi :)

vítám vás u dnešní kapitoly, kde se Leen udobřuje s Lior a vzniká zde nová záhada...co myslíte, že se děje? :c

Co podle vás chce říct Leen Lior? :c

další kapitolu očekávejte až příští týden :)

to je pro dnešek vše :)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

-Katy