The Boy || Ashton Irwin

⚜️ Chapter 52

Cože to řekla? Ashton se na mě brzo vykašle a Kendall se ke mně chová tak ošklivě jenom díky ní? To přeci není možné, no ne? Kendall mě ale tolik nezajímá jako to, co řekla o Ashtonovi. Tohle nejde, nemůže mi sebrat i Ashtona. I když se s Ashtonem většinu času hádáme, tak bych ho nedokázala ztratit, znovu už ne. Bojím se, tak zatraceně moc se bojím.

„To nemůžeš," zašeptám se slzami v očích.

„Omyl, zlatíčko. Já můžu všechno." Vítězně se na mě usměje. „Dala jsem Ashtonovi na výběr, buď ty nebo AIH." Řekne s úšklebkem. Tohle už ale přeci nemůže myslet vážně! Ashton si má vybrat mezi mnou a vysokou školou?! Ona není sakra normální.

„Už.." Odmlčím se. „Už si vybral?" Kousnu se do rtu a čekám na odpověď. Nezlobila bych se, kdyby si vybral školu, jen by mi přišlo líto, ne, nesmírně by mě štvalo, že nás matka takhle hnusně oddělila.

„Ne, ale díky mně se na školu dostane a nebo nedostane. Umím to zařídit, což jsem mu samozřejmě řekla." Na její tváři pohrává zlomyslný úšklebkem.

„Jak mu můžeš dávat takhle na výběr? Proč mi pořád kazíš život, matko?!" Pláču. Vždycky jsem věděla, že je moje matka schopná všeho, ale tohle jsem opravdu nečekala. Tohle je prostě vrchol všeho.

„Zachránila jsem tě, to on ti kazí život, což ti měla dát Kendall jasně najevo. Neudělala to tak, jak jsem očekávala, a tak její matka přišla o práci. Vidíš, co se stane, když mě neposloucháš?"

„Co?" Tohle už je opravdu přehnané. Nikdy Kendall nemusela, doslova ji nesnášela, tak proč ji oslovila, aby mi dala najevo, že mi Ashton kazí život? - Což není pravda, spíš mi ukazuje nové věci, to není kažení života.

„Slyšela jsi dobře." Pokrčí rameny.

„Nikdy si ji nemusela, proč zrovna ona? Proč si musela zničit život i jí a její matce? Oni nemají peníze, matko! Jak teď asi musí žít?! Proč se tak chováš k mým přátelům?!" Křičím. To ona je ta zkažená, ale totálně.

„K mému plánu se mi hodila. Navíc díky tomu, že to přijala, tak její starší sestra dostala slušně placenou práci, tak se asi nemají tak špatně. Proč se tak k nim chovám? To je jednoduché, Thereso. Oni nepatří do našeho světa, chápeš?" Zamračí se a založí si ruce na hrudi.

„A Austin? Ten do našeho světa patřil?!" Zakřičím. Už je toho na mě moc. Ona se chová ještě hůř než kdy jindy. Děsí mě čeho všeho je schopná. Vážně bych si na ni měla dávat pozor.

„Samozřejmě, a právě jsi mi připomněla, že dnes večer přijde na večeři, alespoň Ashtonovi ukáže, že k nám nepatří. Ty, Austin, Chris a Mia jste lidé s budoucností. Já, babička, dědeček a tvůj táta jsme lidé se slušnou prací, nebo jsme alespoň něco dokázali. Kdežto Ashton nemá budoucnost. Je potetovaný snad po celém těle, vypadá a obléká se jako nějaký vandal a co myslíš, že z takového chlapce vyroste? Kriminálník, Thereso. Pochybuji, že jeho rodiče o jeho chování vůbec ví a pokud ano, tak jako rodiče selhali." Odfrkne si, ovšem mně začíná vařit krev. Takhle hnusně o něm mluvit nemůže! To nedovolím.

„A víš ty co?! Mně se líbí, že je takový. Je svůj a to já na něm zbožňuju, já se bojím ukázat svou pravou tvář a právě on mi ukazuje to, co jsem doposud neznala, učí mě žít, matko! Miluju ten život, který jsem díky němu poznala. A víš co? Je mi jedno, že z něj bude kriminálník, klidně do toho všeho půjdu s ním. Já chci žít!" Praštím rukou do desky stolu až matka nadskočí. „O jeho rodičích nebudeš mluvit nijak špatně! Víš úplné hovno o něm jako o jeho rodičích! On neměl šťastné dětství, nevyrostl tak, jako ty nebo já. Žil ve strachu a možná právě proto je takový jaký je. Nemáš právo ho soudit, když ho neznáš, to bys jako právník měla vědět, matko." Založím si ruce na hrudi. Matka už nic neříká, jen na mě zírá s otevřenou pusou a já tak jako vítěz vyjdu z její pracovny a s vítězným úsměvem se posadím vedle Ashtona. Všichni na mě zírají jako by mě viděli snad poprvé v životě. Zřejmě to celé slyšeli.