The Boy || Ashton Irwin

⚜️ Chapter 10

Dlouho tady na té zahradě sedím a utápím se v slzách a ve smutku. Taky jsem si mohla chvíli počkat než budu doma, ale tohle přišlo tak najednou a já to prostě musela všechno ze sebe vybrečet a nevypadá to, že bych s tím měla někdy v nejbližší době přestat.

„Tess?" osloví mě tichý hlas, který stoprocentně patří Ashtonovi.

„Běž pryč," zamumlám a hlavu pořád nechám opřenou o má kolena a slzy mi nepřestávají smáčet mé tváře a džíny.

„Ne, zůstanu." Přisedne si ke mně.

Neodpovídám mu. Zůstávám ve své pozici a nepřestávám brečet. Když se mi vybaví všechny ty nádherné chvíle s Austinem tak mám zase ten strašný pocit. Je tohle konec? Je tohle konec našeho vztahu, který stejně ani vztah nebyl? Byla jsem sobecká, protože jsem někde v hloubi duše věděla, že já byla ta, která milovala nejvíc a nechtěla jsem se s ním vyspat, aby mě pak opustil, proto jsem to natahovala. Sice nechápu, proč se mnou zůstával, ale asi šlo o to, aby si mě připsal na svůj seznam holek, které měl v posteli. On mě nikdy nemiloval. Nikdy to se mnou nemyslel vážně, věděla jsem to celou tu dobu, protože mě podváděl, ale já dělala jako, že o nic nejde. Nechtěla jsem být bez něj, protože jsem ho tolik milovala.

Nejvíc bolí když vím, že já milovala jeho a on mě ne. Nejvíc bolí, když já na něj myslela a usmívala se a on mezitím vzdychal jméno nějaké děvky ze školy. Nejvíc bolí ty vzpomínky když jsme se spolu smáli a nevnímali, co si myslí ostatní. A nejvíc bolí to uvědomění si, že to celou tu dobu předstíral.

V tu chvíli se rozpláču ještě víc a začnu i vzlykat. Skončí tahle bolest někdy? Cítím okolo sebe ruce a následně jsem k někomu přitisknutá.

„Tess..no tak, jsi silná," šeptá mi do vlasů Ashton ale to mě ještě víc rozpláče. Proč se tak chová? Nenávidí mě. Sám mi to dvakrát řekl a teď mě tady objímá a šeptá mi do vlasů, že jsem silná a ani mě nezná. Zná jen mého bratra, můj bratr je silný zatímco já jsem emocionálně totálně slabá a totálně v prdeli.

„Podívej se na mě." Přikáže mi ale se mnou to ani nehne. Nebudu se tu na něj dívat, aby se mi mohl vysmát. Možná mi pomůže a pak se mi vzápětí druhý den začne smát, jak jsem slabá a hysterická. Jenže..ono to nejde zastavit. Nejde jen tak zastavit ty slzy plné emocí, plné smutku, bolesti, zoufalství. Vím to. Jsem slabá ale jsem holka. Jo, možná mě to neomlouvá.

„Tesso, prosím." Zkusí to znovu a tentokrát se mu to povede. Zvednu k němu pohled a vidím jak se mu zorničky rozšířily zděšením, že mě vidí takhle. Anebo je zděšen tím, jak jsem strašně slabá. „Neplač. Nestojí ti za to." Setře mi palcem slzu, která mi steče po tváři.

„Jenže.." odlmčím se. Hlas se mi třese tím, jak jsem nejméně dvě hodiny probrečela a párty se mezitím pěkně rozjížděla. „Ono to tak bolí." Složím obličej do dlaní, aby mě neviděl zase brečet. Nechci aby se mi díval do očí mezitím co bych plakala. Mohl by to později použít proti mně a toho se bojím. Nevěřím mu.

„Pojď. Zvedni se." Stoupne si a pomůže mi na nohy. Mám co dělat, abych sebou okamžitě nepráskla na zem. „Dostaneme tě domů." Hned jak to řekne, tak se z jeho sevření vytrhnu až neudržím balanc a spadnu na zadek. Slyším Ashtonův smích a přísahám, že jsem nikdy nic lepšího..Tesso!

„Nemůžu domů. Ne po tom, co mi matka řekla a už vůbec ne po tom, co vypadám takhle." Ukážu na sebe a zvednu se na nohy.

„Fajn. Pak pojedeme ke mně." Pokrčí rameny a vezme mě za ruku.

„To přeci-"

„Nic neříkej!" Zastaví mě než stihnu větu dokončit a nechám se jím táhnout.