The Boy || Ashton Irwin

⚜️ Chapter 25

Procházím se Chicagem, lidi na mě divně zírají a já se ani nedivím. Na čele mám zalepenou bouli, která mi praskla, mé tváře smáčejí slzy a celkově musím vypadat jako blázen. Navíc to ještě ke všemu vypadá, že každou chvílí začne pršet. Měla bych se otočit a jít domů, ale nechce se mi tam.

„Tesso?" Osloví mě klučičí hlas a tak k tomu dotyčnému zvednu hlavu a hned jak před sebou uvidím Austina, tak zalapám po dechu.

„Uh..ahoj." Pozdravím ho. Od toho, co mě málem znásilnil jsem ho neviděla, je zvláštní ho zase vidět.

„Jsi v pořádku?" Zeptá se.

„Myslíš tohle?" Ukážu na své čelo. „Je to v pohodě." Pokrčím rameny a pousměju se.

„Já mysles spíš emocionálně. Proč pláčeš?" Zeptá se starostlivě.

„Chris zase odjíždí," povzdechnu si. Jasně, že mu neřeknu pravdu, nemůže to vědět ani on, ani Kendall a ani nikdo jiný.

„Um..nechceš zajít na kafe? Řekneš mi o tom víc." Navrhne. Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad.

„No, já nevím." Samozřejmě, že to není dobrý nápad, ale třeba ho to vážně zajímá a nebude se chovat jako předtím.

„Tess, prosím, chci s tebou o něčem mluvit." Přistoupí blíž ke mně.

„Tak dobře." Přikývnu. Vím, že dělám chybu, ale vyčítala bych si kdybych s ním nešla, třeba je to důležité.

„Děkuju, zajdeme do Starbucks?" Zeptá se a ukáže přes ulici na onu kavárnu. Pouze s malým úsměvem přikývnu, oba se rozejdeme ke kavárně, Austin mi otevře dveře, které mi podrží a počká než projdu.

„Děkuju." Pousměju se a projdu kolem něj dovnitř kavárny. I tohle malé gesto mě potěšilo, protože se takhle předtím nikdy nechoval.

Oba dojdeme k paní za pultem a oba si objednáme naše oblíbené nápoje. Počkáme než nám je žena podá a poté si sedneme do boxu k oknu. Sednu si naproti Austinovi a čekám, co z něj vypadne.

„O čem jsi chtěl mluvit?" Zeptám se a sundám si bundu, kterou si položím vedle sebe.

„Chtěl jsem se ti omluvit. Nebyl jsem to já, Tess. Omlouvám se, byl jsem opilý a druhý den jsem toho litoval, ale tak trochu jsem měl strach s tebou mluvit. Nechápu, jak jsem ti to mohl udělat." Složí obličej do dlaní. „Vůbech bych se nedivil, kdybys to nahlásila na policii," zašeptá do svých dlaní.

Nahlásit to jako pokus o znásilnění? Ani mě to předtím nenapadlo a ani bych mu to udělat nemohla, vím, že byl opilý, no, možná, že ho to neomlouvá, ale já bych mu to udělat nemohla. Jenže, on se mi omluvil a já nevím, co mám dělat anebo říct. Mám mu to prominout?

„To mě ani nenapadlo, Austine," zašeptám a Austin se na mě nechápavě podívá. „Nemohla bych tě nechat zavřít, to bych ti neudělala." Zavrtím hlavou.

„Já si tě vůbec nezasloužil. Akorát jsem tě ničil," povzdechne si a já z jeho tónu hlasu slyším výčitky.

„Ale prosímtě." Zavrtím hlavou a napiju se ze svého kelímku, ve kterém mám moje nejoblíbenější čokoládové kafe. Má pravdu, ničil mě, ale nemůžu mu to říct takhle do očí, možná, že právě to, je můj problém a moje vinna, že jsme měli vztah takový, jaký byl.

„Je to tak, Tess. Byl jsem debil, že jsem si to neuvědomil," povzdechne si a chytí mou ruku, kterou mám položenou na stole, trochu ucuknu, ale nechávám to tak. „Vždycky jsi pro mě byla něco víc, jen jsem to sám sobě nechtěl přiznat, ale teď si to přiznávám. Vždyť já tě miluju, Tess." Hned jak to řekne, tak mě to překvapí.