The Boy || Ashton Irwin

⚜️ Chapter 32

Nevím, co si mám o Ashtonovi myslet. Nemůžu se zbavit pocitu, že tomu klukovi něco, nebo někdo chybí. Přijde mi opuštěný a tak se chová jako hajzl, aby od sebe všechny odehnal, protože chce být sám, jelikož je na to zvyklý...nedává to smysl? Nic v mém životě nedává smysl.

Taktéž se nemůžu zbavit pocitu, že bych mu měla pomoct. Neznám ho, znám ho jen strašně málo, nevím nic o jeho rodičích, o tom, kde dřív bydlel a proč přišel sem, ale musím mu i tak pomoct. Vím, že to nepřizná, ale on tu pomoct potřebuje. Jak dopadne, když mu někdo nepomůže? Může dopadnout špatně a to já nechci, protože vím, že bych si vyčítala, že jsem mu mohla pomoct, ale nic jsem neudělala. Vyčítala bych si to do konce svého života a s tím bych žít nemohla.

Když Ashton zastaví před budovou, kde jsme byli předtím v noci na střeše, tak se na něj podívám a stejně jako on vystoupím. Spolu vejdeme do budovy a já se podívám na Ashtona. Jak chce tudy projít, když je den a všude tu běhá spousta lidí? Ashton se na mě pouze jen ušklíbne a přejde k recepci, kde stojí blonďatá kráska, se kterou určitě něco měl, soudě podle toho, když zahlédna Ashton, jak se napnula a našpulila rty. Pouze nad tím převrátím očima, ale zůstanu stát na místě. Neslyším, co si říkají, protože po celém tomhle patře je nehorázný rachot. Slyším plno hlasů, zvonění mobilů, sem tam zaslechnu i hlasité cinknutí výtahu.

„Pojď se mnou," promluví na mě Ashton, když si prohlížím všechny ty lidi, kteří se za celou dobu na mě ani nepodívali. Všichni chodí v černém oblečení. Muži mají obleky a ženy zase šaty, dávají tím tak najevo, že jsou něco víc.

„Co je tohle za budovu?" Zeptám se. Vím jistě, že jsem tady nikdy nebyla a mám strach, že je tohle budova, kde dělá moje matka. Nikdy jsem v budově kde matka dělá nebyla a o to víc se bojím.

„Budova právníků? Co já vím." Pokrčí rameny a já zalapám po dechu.

„Musíme odtud hned vypadnout!" Vyhrknu a chytím Ashtona za zápěstí. Nejdřív se podívá na mou ruku a pak na mě jako bych byla nějaký blázen. Nemůžeme tu zůstat, určitě tu někde bude moje matka a já s ní nechci mluvit a ani nechci, aby mě viděla, protože vím, že by to, že nejsem ve škole, nenechala jen tak i když bydlím bez ní.

„Co blbneš?" Uchechtne se a vytrhne se mi z mého slabého sevření.

„Musíme-"

„Thereso?!" Zazní mi písklavý hlas mé matky v uších. Hlasitě polknu a otočím se ke vchodu do budovy kde stojí má matka v bílých upnutých šatech. Vždycky musela vyčnívat z davu aby na ni každý zíral. Všichni chodí v černých šatech, jen ona v bílých nebo v úplně jiných barvách než ostatní tady.

„Dobrý den, paní Gomezová." Pozdraví ji Ashton, protože já nejsem schopná jediného slova. Jen tak tu stojím a zírám na matku jako na zjevení.

„Ahoj Ashtone," odsekne mu a podívá se zpátky na mě. „Proč nejste ve škole?!" Křikne na nás a Ashton přistoupí ke mně.

„Já-"

„Byl to můj nápad, chtěl jsem, aby vás Tessa navštívila," řekne Ashton a tak se na něj nechápavě podívám. Nemohl si vymyslet něco jiného a lepšího?

„Oh, tak pojďte ke mně do kanceláře." Falešně se usměje a já si představím jak Ashtonovi skočím po krku a rozcupuju ho.

Oba tedy následujeme matku k výtahu, který si přivolá a dveře se hned otevřou, všichni vlezeme dovnitř a já si zalezu úplně dozadu do rohu, Ashton přistoupí ke mně a matka zmáčkne na nějaké tlačítko, nevím které, protože jsem - dá se říct v šoku.

„Nemohl jsi vymyslet něco lepšího?" Zeptám se potichu Ashtona a dávám pozor, aby to matka neslyšela. Vím, že se s ní dneska pohádám a nejsem na to připravená.