ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

Season 3 - 66

Lidi umírají a nemůžeme udělat nic, abychom je vrátili. Můžeme se s tím pouze vyrovnat a doufat, že jednoho dne ta bolest ustane. Jenže bolest nikdy neustane, pouze se naučíme žít bez těch, o které jsme přišli. Když jsem před sebou uviděla svého již několik let mrtvého bratra došlo mi, že to všechno byli jen kecy.

„Bene?" vydal ze sebe zaskočeně Klaus, který našeho bratra sledoval stejně nevěřícně jako zbytek rodiny. Apokalypsa nás definitivně připravila o rozum.

„Jsi to vážně ty?" optal se Luther s tichým hlasem. Nedostal však žádnou odpověď, pouze arogantní výraz. 

„A kdo jsou ty jelita na balkóně?" zakřičel Diego a já bych přísahala, že moje duše byla na pár vteřin mimo moje tělo.  Na balkóně stála skupina 5 lidí ve stejných červených uniformách, které se podobaly těm, co měla umbrella academy a nějaká levitujicí krychle. Něco bylo hodně špatně.

„To jsou vrabci," oznámil nám otec, „moje děti," dodal a já se podívala na Pětku, jehož pohled se přesunul ke mě. Doufala jsem, že v jeho očích najdu vysvětlení nebo aspoň ujištění, ale podle jeho výrazu mi bylo jasné, že on sám se snaží vyhodnotit situaci. 

Akademie se najednou lehce zatřásla, ale vypadalo to, že nikdo kromě mě tomu nedával moc pozornosti, protože Pětka se zeptal Reggieho „Jak to myslíš, tvoje děti?" udělal krok  vpřed, „to není možné starouši." 

„Ale je! Já bych o tom měl něco vědět, že?" odpověděl a já myslela, že uvolním šrouby na lustru, který vysel nad ním. 

„Vidíte všichni Bena, že jo?"  Klaus ukazoval na našeho dlouho mrtvého bratra. 

„Fajn klobouk," ušklebil se ironicky Ben. Tohle ale nebyl ten sourozenec, se kterým jsme se před takovou dobou museli rozloučit. 

„Říkají si Umbrella Academy," začal otec,„ partička zrádných, proradných rebelů,"

„Můžu uvolnit ten lustr?" pošeptala jsem Diegovi, který se uchechtl se slovy, „Jen do toho."

„-kteří mě oslovili na podzim roku 1963 během mé služební cesty v Dallasu. Pozor, tvrdí, že jsou můj potěr."

„Tvrdí? Pětko, co se tady jako děje?" ozvala se Allison.

„Zatím nevím, ale je to zajímavé." odpověděl Pětka, který nyní skenoval partu vrabců, která nyní stála naproti nám. 

„Říká pravdu?" promluvil jeden z vrabců, který měl tmavší pleť. Podle jeho vystupovaní jsem usoudila, že se jedná o číslo 1.  Teda pokud měli čísla.

„Ne o tom ,že jsme proradní," vysvětlila Vanya.

„My jsme maximálně bezradní," dodal Klaus a já nemohla schovat malý úšklebek.

„Ale jsme jeho děti. Tohle je náš dům," pokračovala Vanya.

„Jo. Vyrostli jsme tady," souhlasil Luther, i když v jeho hlase byla slyšet nejistota.

„Jo. Vyrostli jsme tady," zopakoval jeden z vrabců, jehož obličej byl...zvláštní. 

„Řekla bych, že bychom si tě všimli," řekla žena se světle hnědými dlouhými vlasy a Luther ji zaskočeně sledoval.

„Ahoj. Já jsem Luther.," vydal ze sebe a já se chtěla vrátit zpátky do roku 1963. Lepší, jak sledovat tuhle pohromu.

„Fajn. Nikdo z vás sem nepatří," vložila se do toho Allison, která už tohle chtěla mít za sebou a být na cestě za svou dcerou.

„Aha. Dobře. Tak my se asi sbalíme a půjdeme," prohlásila ironicky další žena s vrabců, tentokrát s krátkými černými vlasy a brýlemi.

Krychle vedle ní potom začala vydávat nějaké zvuky a vrabci se zasmáli. V tu chvíli mi došlo, že je to další člen téhle jiné akademie. 

„Fakt vtipný, Chrisi," odpověděl krychli Ben a mě málem spadla čelist. Levitující krychle, která se umí dorozumívat a má jméno? To je novinka.

„Nečekala jsem návštěvu," jakoby v místnosti nebylo dost chaosu, objevila se máma s tácem sušenek, „nic lepšího jsem narychlo nestihla."

„Mami," zašeptal Diego.

„Mami? Je  to robot, úchyle," další vrána, tentokrát menší žena s černými dlouhými vlasy. 

„Není robot," zasyčel Diego.

„Neříkej jí tak," přidal se k němu Luther.

„Nebo co?," odvětil Ben a ten jeho tón mi začínal lézt na nervy. Celá tahle akademie mě vytáčela.

„Pojď blíž a zjistíš to," vyjel po něm Luther, ale Vanya ho zastavila, „V klidu!" Klid bohužel nenastal, všechno se pouzs horšilo.

„Stůj, Bene,"

„Co když ti vrazím tu rubikovku do zadku?"  

„Dost!," někdo zakřičel, „Nevím z jakého cirkusu jste zdrhli a jak se dostali přes ochranku, ale stačilo. Máte 30 vteřin na odchod," oznámilo nám jejich číslo 1.

„A když neodejdeme?" Allison složila ruce na prsou.

„Tak na to budeme muset po starém," vrabec udělal krok k nám.

„Teď jsme bojovali se skutečnou armádou," Vanya se snažila uklidnit situaci. „Jasný? Nebudeme to hned přehánět. Pojďme se uklidnit a promluvme si."

„Benerino," usmál se Klaus, který byl pravděpodobně úplně v jiném světě. „Živý vypadáš mnohem líp, než mrtvý. Že jo? Až na ten účes."

„Co to kurva meleš?" urazil se Ben a já si rukama mnula spánky. Tohle je nějaká další noční můra ne?

„Ale no tak, nech těch řečí, protivňáku," Klaus k němu přistoupil, „Páni. Pěkná jizva. Vypadá fakt mužně," Klaus to myslel jako kompliment, ale Ben si to vzal jako další urážku.

„Sklapni!"

„Ty sklapni a obejmi svého bratra!" v tu chvíli Klaus roztáhl ruce a Benova pěst se rovnou setkala s jeho tváří.

„Přeskočilo ti? To jsi nemusel," vložil se do toho Luther.

„Řekl bych, že musel," odfrkl si Ben a já měla dost.

„Já bych řekla, že si spíš musíš trochu srovnat ego. Začíná být větší, než tvoje inteligence," ironicky jsem se usmála.

„Zpátky!"

„Hej!"

Během chvilky se spustila rvačka a Luther proletěl místností, kde spadl rovnou na Klause, „Tam nesahej Luthere!"

„Promiň!"

„Fakt bych si dala jeden den volno," vzdychla jsem a uvolnila své ruce.

„Až tady skončíme, tak ti rád pomůžu se uvolnit," ušklebil se Pětka a s rychlým polibkem na mou tvář se přemístil pryč.