ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

2

Prohlížela jsem si starý dům, ve kterém jsem vyrůstala. Skleněné vázy na stolech, vycpaná zvířata a obrazy tomu nedávali zrovna moderní nádech. Pamatuju si, jak nás otec vždy nutil hodiny stát jen, aby malíř mohl domalovat dílo. Říkal, že to zvěční akademii, ale všichni víme, jak to dopadlo.

Nikdo ze sourozenců nejspíš ještě nedorazil, ale jsem si jistá, že to nebude dlouho a z domu se brzy stane chaos. Otočila jsem se směrem k další a velice povědomé malbě chlapce, který pyšně stál nad nyní zapáleným krbem. Ucítila jsem, jak se mi do očí hrnuly slzy, při vzpomínce na dlouho ztraceného přítele. Vždy jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych ho tehdy zastavila.

„Mami? Mami jsi v pohodě?", můj pohled směřil na ženu, která nehybně seděla v křesle a koukala do neznáma. Trochu mě zmátlo, že jsem nedostala odpověď, ale jakmile se otevřely dveře smetla jsem to.

„Florence?" uslyšela jsem za sebou povědomý hlas jedné ze svých dvou sester. Než jsem stihla cokoliv říct zaslechla jsme zvuk podpatků klapajicích po schodech.

„Florence? Vanyo? Fakt jste přijeli," přicházela k nám Allison a já si všimla lehkého napětí ve vzduchu, které skončilo, jakmile nás Allison obě vtáhla do objetí.

„Co ta tady dělá? Nepatříš sem po tom, co jsi provedla," odtáhli jsme se a věnovali pohled Diegovi, který Vanye stále vyčítal její knihu „Neobyčejná."

„Vážně to chceš dneska vytahovat?" zeptala jsem se.

„Mimochodem moc hezky ses na to oblékl," podotkla Allison při pohledu na jeho oblečení, které mělo po kapsách zastrčené nože.

„Alespoň jsem v černém," odsekl  a  zmizel v druhém patře. Otočili jsme se zpět k nejisté Vanye, na které bylo vidět, že ji přítomnost zde nevyhovovala.

"Víte, co? Možná má pravdu," naznačila Vanya, že by měla odejít.

„Kašli na něj," přemlouvala ji Allison.

„Jsme rády, že jsi tady,' poslala jsem malý úsměv jejím směrem, který mi vrátila.

Allison odešla zpět nahoru a já následovala Vanyu do obývacího pokoje.
Posadila jsem se na gauč, zatímco ona pomalu mířila ke knihovně a cestou si prohlížela fotky a různé odkazy našeho dětství. Nakonec z police vytáhla svou knihu, kterou tehdy poslala otci.

„Vítejte doma slečno Vanyo a slečno Florence," zjevil se v místnosti lidoop.

„Pogo, " hlesla Vanya a darovala mu objetí. Následně věnoval pohled mě a já Vanyino gesto s úsměvem zopakovala.

„Moc rád vás vidím," jeho pohled spadl ke knize, kterou držela Vanya, „Oh ano vaše autobiografie."

„Nevíš...jestli si ji někdy přečetl?" na svou otázku již znala odpověď.

Pogo znejistil a přemýšlel, jak zformulovat svou odpověď „Pokud vím, tak ne."

„Jak jinak," protočila jsem očima.

„Jak je to dlouho, co pětka zmizel?" zachytila očima malbu svého nezvěstného bratra nad krbem.

„Je to 16 let, 4 měsíce a 14 dní," neodrhl pohled od obrazu. Obě jsme udiveně vykulili oči.

„Váš otec trval na tom, abych to počítal," vysvětlil.

„Přijde mi jako by to bylo včera," ublíženě jsem sklopila pohled, abych schovala své skleněné oči. Vanya si toho všimla a přemístila ruku na mé rameno.

„Chcete slyšet něco hloupého? Nechávala jsem pro něj rozsvíceno. Bála jsem se, že se vrátí bude pozdě a v domě bude tma a on nás nebude moct najít, tak zase odejde. Tak jsem každý večer připravila svačinku a nechala rozsvíceno," řekla Vanya. Tyhle dny jsem si pamatovala, většinou jsem Vanye pomáhala, ale časem jsme stratila naději.

„Ty vaše sendviče si pamatuji. Půlku těch sendvičů s arašídovým máslem a marshmallowny jsem určitě rozšlápl," Pogova slova mě přiměla se lehce uchychtnout.

„Váš otec vždycky věřil, že číslo pět tam pořád někde je," začal, „Nikdy neztratil naději," dokončil a věnoval mi pohled.

„A jak dopadl?" podotkla Vanya a já pomalu opustila místnost. Věděla jsem, že kdybych zůstala déle už bych odhalila slzy v mých očích, a tak jsem se raději vydala hledat zbytek sourozenců.

Vydala jsem se do otcovy otevřené pracovny, ze které vycházely zvuky.

„Kde jsou ty prachy, tati?" zaslechla jsem a když jsem vešla dovnitř uviděla jsem Allison pozorujicí Klause, který něco hledal za stolem.

„Klausi?" přistoupila jsem blíže a bratr se na nás rychle otočil.

„Co to tady děláš?" Allison se opřela o stranu stolu.

„Allison! Páni, jsi to ty? Pojď sem, dlouho jsme se neviděli," vtáhl ji do objetí a ona mi poslala pohled, žádající o pomoc.

„A jestlipak to není naše jedinečná Flossie!" vydal se ke mě a vmáčkl mě do objetí stejně jako Allison.

„Taky tě ráda vidím Klausi," objetí jsem mu vrátila a po chvíli se odtáhla.

„Vlastně jsem doufal, že tě uvidím," otočil se k Allison, „ Protože bych hrozně rád tvůj autogram. Přidám si ho do sbírky," nad tím jsem protočila očima, obě jsme věděli, na co ten autogram chtěl.

Allison se ušklebila a vyhrnula jeho rukáv, čímž odhalila jeho pásku, „Čerstvě po odvykačce?" zeptala se.

„Ne!" vyhrkl a natáhl si rukáv zpět, „S tím jsem skončil. Jsem tady abych se ujistil, že náš tatík....opravdu odešel,"  ztichl, „A je to tak. Je po něm!" zaradoval se, „A víte, jak to vím? Protože kdyby byl naživu, nikdo z nás by do tohohle pokoje nesměl vkročit."

„Vypadni z jeho křesla," objevil se Luther ve dveřích.

„No páni Luthere. Ty jsi teda za ty roky pěkně vyrostl."

„Klausi," začala jsem.

„Ten proslov si nech. Zrovna odcházím," vydal se pryč z pokoje, ale Luther ho chytil za paži, „Vrať to."

„Co prosím?" Klaus dělal, že neví, o čem mluví.

„Dělej. Hned."

„Fajn!" otočil se výškově menší bratr a začal vytahovat ze svého kabátu všechny otcovy cenosti,
„Byla to jen taková záloha na dědictví."

„Jo jasně," skrčila jsem ruce na prsou.

„Hned nemusíš jannčit jako malá holčička," vysmíval se Lutherovi, „A ty Florence. Nemáš být náhodou na mé straně. Po tom, co ti náš tatík prováděl?" otočil se ke mě a já mu věnovala vražedný pohled.

„Prostě to vrať Klausi," mávla jsem nad tím rukou a odešla pryč.

Procházela jsem chodbou a ani se nepodívala na pětkův pokoj. Část mě chtěla ty dveře otevřít, ale věděla jsem, že je to špatný nápad, a tak jsem raději pokračovala dál. Zastavila jsem se ve svém pokoji, který byl stejný, jako když jsem tu byla naposledy. Jediné, co přibylo byla vrstva prachu. Nikdo tu dlouho nebyl.

Nezabijte mě pětka tady ještě není 😂 Ale přísahám, že už se brzo objeví. Já totiž vím, že většina z vás už netrpělivě očekává jeho příchod 😂💕 Upřímně se taky řeším až k té části dojdu.😂
Ještě chci něco dodat k jménu hlavní postavy Florence, ano jsem si vědoma, že toto jméno se nemusí líbit všem a že se k postavě nemusí hodit. Každopádně mi toto jméno doporučila kamarádka, kvůli jeho latinskému významu 'kvetoucí' a to mi přišlo zajímavé proto jsem toto jméno vybrala.💕😂

Love ya💕