ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

43

Otevřela jsem oči a uviděla stále spícího Pětku. Obdivovala jsem jeho klidný obličej osvícený slunečními paprsky a jeho rozcuchané vlasy, které mu spadaly do obličeje. Opatrně jsem se vymanila z jeho sevření a posadila se.

S každým nádechem jsem stále cítila bolest, ačkoliv byla již mírnější. Ohlédla jsem se k zrcadlu vedle postele a zděsila se nad mým zarudlým krkem. Přejela jsem rukou po raněném místě a sykla bolestí.

„Jsi v pohodě?" Ozval se zamnou Pětkův hlas. Jako odpověd jsem pouze přikývla a dál pozorovala svůj odraz v zrcadle.

Pětka se posadil a věnoval mi ustaraný pohled. Brzy na to jsem ucítila jeho teplý dech na mém krku a zachvěla se nad tím povědomým pocitem motýlů v břiše. Jeho rty se lehce přitiskly na můj krk a vytvářely různé cestičky. Nakonec se jeho mírné polibky přemístili na mou čelist a mířili k mým rtům. Naše rty se konečně spojily a jeden nevinný polibek se proměnil ve vášnivé líbání.

Pětka mě mírně strčil do lehu a přemístil se nademně. Jeho ruce cestovaly po mém těle a setkaly se s rozepínáním mých červených šatů, ve kterých jsem včera musela usnout. Zatímco rozepínal mé šaty já svýma rukama uvolňovala jeho kravatu. Po několika minutách se Pětkovi konečně povedlo zbavit mě mých šatů. Jeho kravata, sako a mé šaty teď společně zdobili podlahu.

Jeho narůžovělé rty se znovu setkali s mým krkem a zanechávali malé polibky. Nevěděla jsem, že je to vůbec možné, ale to, jak byl teď opatrný mě přimělo ho milovat jěště víc. Přitáhla jsem ho blíže a soustředila se na rozepínání knoflíčků u jeho košile, která se hned potom setkala se zemí. Vtáhla jsem ho zpět do polibku a začala rozepínat pásek od jeho kalhot. V tuhle chvíli Pětka chytil má zápěstí a přitiskl mi obě ruce nad hlavu. „Jsi si jistá, že jsi tohle teď schopná snést? Nejsi na tom úplně nej-"

„Sklapni už." Přitiskla jsem své rty znovu na ty jeho. Chtěla jsem pokračovat v rozepínání jeho kalhot, ale brzy jsem si uvědomila, že mé ruce se nachází nad mou hlavou. Pětka se vítězně usmál nad svou dominancí a začal sjíždět polibky k mé klíční kosti a níž.

Brzy na to jsem nebyla schopna kontrolovat své stény, což umožňovalo snad celému Dallasu slyšet, co se mnou Pětka dokáže udělat.

_________________

Pětka se udýchaně převalil vedle mě a já vyčerpaně umístila hlavu na jeho hruď.

„Druhý kolo." Ušklebil se, zatímco okolo mě obalil své ruce.

„Dej mi týden. Nebo dva." Lehce jsem se uchechtla.

„Hej vy dva, co kdyby jste se přestali olizovat? Máme poradu." Zakřičel na nás Diego skrze dveře a já nevěřícně zavrtěla hlavou.

„A naše chvilka oficiálně skončila." Vzdychla jsem a neochotně se zvedla s Pětkovo náruče.

Sesunula jsem nohy z postele a opatrně se postavila, díky čemuž jsem málem upadla. Po nějaké chvíli jsme našla svůj balanc a malými krůčky se vydala ke skříni.

„Klepou se ti nohy." Pětka se vyhoupl na lokty a se smíchem mě pozoroval.

„Ještě jedna narážka a týden na mě nesáhneš." Probodla jsem ho pohledem a navlékla si triko.

S Pětkou jsme se oblékli a vešli do kuchyně, ve které si k našemu překvapení Luther dělal míchaná vajíčka, zatímco Diego chodil po místnosti sem a tam.

„Umm dobré ráno." Snažila jsem se přerušit trapné ticho.

„Vskutku dobré, jak vidím." Diegův pohled spadl na Pětkovk ruku kolem mého pasu, která mi pomáhala udržet rovnováhu.

„Ani. Slovo." Probodla jsem ho pohledem.

„Vy prostě nemůžete počkat až tu budete samy, co?" Uchechtl se Diego.

„Kvůli čemu jste nás zavolali?" Pětka ho otráveně přerušil, zacož jsem mu byla vděčná.

„Nechápu, proč jsou mi pořád v patách."
Stěžoval si Diego.

„Kdo?" Zeptal se zmateně Lurher, aniž by odvrátil pohled od své pánvičky plné míchaných vajíček.

„Ti holandští psychopati." Vzdychl Diego.

„To jsou Švédi, tupče." Opravila jsem ho.

„Žoldáci najmutí k tomu, aby nás zlikvidovali, než ještě víc poserem časovou osu." Vysvětlil Pětka, který mě na chvíli nechal stát na místě a vydal se pro kávu uvařenou v konvi na lince.

„Jo, ale proč teď?" Diego stále kladl další otázky. „Já byl celý tři měsíce v pohodě, než jste se tu vy dva ukázali."

„Jo, já tu byl rok a s nikým jsem neměl problém." Souhlasil Luther.

„I kdyby to byla naše vina, což není, do konce světa zbývá šest dnů a nejblíž jsme u táty byli na tý příjezdovce u konzulátu." Připomněl nám Pětka.

„Víš....to není tak úplně pravda." Ozval se Luther, načež od nás získal udivené pohledy.

„Jak to myslíš?"

„Viděl jsem se s ním." Luther se poškrábal na zátylku a začal nám vyprávět o tom, jak se vydal za otcem do akademie, kde ho otec bezcitným přístupem odmítl.