ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

4

Pomalu jsem otevřela oči a ocitla se na gauči. Byla jsem zmatená, protože jsem si nepamatovala, jak jsem se tam dostala.
Opatrně jsem se zvedla a můj pohled spadl na mé ruce, které byli nepřiměřeně malé. Se zbytkem těla to bylo podobně. Vyděšeně jsem vyběhla po schodech do koupelny a přiběhla k zrcadlu. V tuhle chvíli byl po celé akademii slyšet můj jekot.

Hluboce jsem se nadechla a vrátila se zpět dolů. V kuchyni jsem zaslechla hlasy, které jsem následovala.

„Můžete mi doprdele říct, proč vypadám jako moje 13 leté já!?" Poukázala jsem na své nyní křehké tělo a věnovala pohled mým sourozencům. V tu chvíli mi spadla čelist při pohledu na mého dlouho ztraceného bratra.

„Takže..budeme mluvit o tom, co se právě stalo?" Ignoroval Luther mou přítomnost. Nad čímž jsem jen protočila očima a opřela se o stranu stolu, na kterém si pětka dělal sendvič s arašídovým máslem a marshmallowny. Přimělo mě to se pousmát.

„Bylo to 17 let." Postavil se Luther evidentně vytočený, že mu pětka neodpověděl na předchozí otázku.

„Bylo to mnohem dýl." Teleportoval se za něj k jedné poličce a vytáhl marshmello.

„Tohle mi nechybělo." Podotkl Luther.

„Kam jsi zmizel?" Zeptal se Diego.

„Do budoucnosti." Odpověděl. „Mimochodem stojí za prd."

„Říkal jsem to!" Zvedl Klaus ruku.

„Měl jsem starouše poslechnout." Vydal se pětka k lednici. „Že skoky prostorem jsou jedna věc, ale sko-"

„Skoky časem jsou jako hod kostkou." Dokončila jsem za něho a on mi věnoval letmý úsměv než se otočil na Klause. „Hezký šaty."

„Danke." Zamával páskem, který měl okolo pasu.

„Jak ses dostal zpět?" Udivila se Allison.

„Nakonec jsem musel poslat svý vědomí dopředu do kvantové verze sebe sama, což existuje přes všechny možný instance času." Pokračoval pětka v přípravě svého sendviče.

„To nedává smysl." Podotkl Diego.

„Dávalo by, kdyby jsi byl chytřejší." Odpověděl pětka bez očního kontaktu.
Diego se uraženě zvedl, ale Luther ho zastavil. „Jak dlouho jsi tam byl?"

„45 let. Plus mínus." Jeho slova přiměla Diego s Lutherem se opět posadit. Všichni jsme byli překvapeni, jeho odpověď jsem tentokrát nečekala ani já.

„Takže říkáš, že je ti 58?" Vydal že sebe Luther.

„Ne. Mému vědomí je 58. Zdá se, že nyní tělu je zase 13." Vysvětlil Pětka.

„Ten pocit teď znám." Procedila jsem skrze zuby nad realitou toho, že mi je znovu 13. Jediné, co jsem věděla bylo, že to musí mít něco dočínění s pětkovým špatně provedeným návratem, jen jsem nevěděla, jak je to možné.

„Jak se to může stát?" Nechápala Vanya.

„Pokazil výpočty." Odpověděla jsem za něho.

„Dolores říkala, že jsou moje výpočty vedle." Ukousl si sendviče. „Teď se určitě směje."

„Um.. promiň. Dolores?" Ujistila jsem se, že slyším dobře.

„Pohřeb jsem prošvihl, co?" Opět ignoroval mou otázku a popadl noviny.

„Jak o tom víš?" Udivil se Luther a já položila ruku na své čelo. Nevěřila jsem jeho stupidní otázce.

„Co nechápeš na slově ' budoucnost'." Otrávený tón vstoupil do Pětkovo hlasu.
„Infarkt, jo?"