ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

38

Ucítila jsem teplé sluneční paprsky na pokožce a otevřela oči. Zmátlo mě, když jsem okolo sebe neviděla nic jiného než kukuřici. Nacházeli jsme se někde na poli a já se marně snažila zjistit, co by tady dělala Vanya.

Pětka se rozešel mezi vysoké kukuřice a já ho s kapkou nejistoty následovala.
Po chvíli jsme zastavili a Pětka odhrnul poslední rostliny před námi. V tu chvíli jsme oba sledovali naši sestru s nohama u těla a se sklopeným pohledem, který se k nám poté zvedl.

„Ahoj Vanyo." Pozdravili jsme ji s Pětkou naráz. Trochu mě ranilo, když se na nás Vanya koukala na cizince. Potom všem, co se stalo.

„Kdo jste?" Stále nás nechápavě přejížděla pohledem a má radost náhle vyprchala.

„Tvoji sourozenci." Snažila jsem se nedat najevo, jak moc mě bolí, že neví, kdo jsme. Celá tahle situace mě mátla a snažila jsem se přijít na to, co se stalo, že Vanya ztratila paměť.

„Já mám sourozence?" Měla stále nasazený nechápavý výraz.

„Hele, můžeš tu počkat na vražednou mafii z Kiwi, nebo můžeš jít s náma." Pětka uchopil mé zápěstí a vedl mě pryč.
Nějak jsem se nevspírala něco mi totiž říkalo, že Vanya půjde za námi.

„Proč se mě pokoušejí zabít?" Uslyšela jsem za sebou svou sestru.

„Protože tu nemáš být, Vanyo." Pětka odhrnul kukuřice, abych mohla přijít skrz, načež jsem mu poslala děkovný pohled.

„V Dallasu?" Zeptala se.

„Ne. V roce 1963." Opravila jsem ji.

Vykulila jsem oči, když jsme se ocitli v kruhu, kde byla všechna kukuřice zlámaná na zemi. To mě utvrdilo, že Vanya sice nemá paměť, ale své schopnosti si udržela.

„No doprdele." Hnědovláska se s údivem rozhlížela kolem.

„Docela síla, co?" Uchechtl se Pětka. „Je fajn vidět, že ti zůstali schopnosti."

___________

Seděli jsme v kavárně a čekali až servírka naleje Pětkovi kávu, abychom mohli zahájit konverzaci.

„Nech to tady, kotě." Pětka zastavil servírku, když chtěla odnést konev s kávou a já polkla svou žárlivost a snažila se soustředit.

„Spratek drzej." Položila konev na stůl a odešla, zatímco já se nenápadně zasmála nad její trefnou poznámkou.

„Povíte mi, co se to sakra děje?" Vanya přešla k věci.

„Jako malou tě koupil výstřední miliardář. Vychoval tě v rámci elitní akademie se sedmi sourozenci se schopnostmi. Ještě v roce 2019, abychom se vyhnuli apokalypse, jsme skočili v čase, což nás rozházelo v Dallasu v různým čase." Shrnul to Pětka, jako by to byla každodenní záležitost.

„Nějaké dotazy?" Nevinně jsem se usmála.

„Co myslíš tou apokalypsou?"

„Myslím konec světa tak, jak ho známe." Pětka se hluboce nadechl.

„Co se stane?" Nechápala.

„Fakt si nic nepamatuješ?" S Pětkou jsme si vyměnili nejístý pohled.

„Ne, nic dřív než před měsícem." Pokrčila rameny.

„Co si teda pamatuješ?" Snažila jsem se posbírat, co nejvíc informací.

„Dopadla jsem do nějaký uličky. Srazilo mě auto. Strašně mi zvonilo v hlavě. Vůbec jsem nevěděla, jak jsem se tam dostala." Vzdychla. „Co tu apokalypsu způsobí?"

„Dopad asteroidu." Pětka neřekl celou pravdu a asi to tak bylo lepší. „Obří výbuch a konečná. Podobně, jak skončili dinosauři, ale mnohem horší."

„Bohužel nás to následovalo sem." Dodala jsem.

„Co tím chceš říct?" Znervózněla Vanya a já propojila své prsty s těmi Pětkovo.

„Za osm dní končí svět při jaderný válce."
Pětka se hluboce nadechl a stiskl mou ruku zpět. „Jiná nemoc, ale výsledek stejnej."

„To není možný." Vanya nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Já to viděl." Obhájil Pětka své tvrzení. „Na vlastní oči. Bylas u toho. My všichni." Jeho pohled se přemístil ke mě.

„Sakra." Zpanikařila Vanya. „Musím si zavolat." Zvedla se a popoběhla k telefonu opodál.

„Vanyo." Pětka na ni zavolal, ale já položila ruku před jeho pusu.

„Dej jí čas. Je toho hodně." Upravila jsem jeho vlasy a usmála se. Podle řeči jeho těla jsem usoudila, že je nervózní. Uchopila jsem proto jeho tváře a přitáhla ho blíž, čímž jsem spojila naše rty. Polibek netrval dlouho, ale za to byl procítěný. Chvilku na to jsme se odtáhli a já vyčerpaně položila hlavu na jeho rameno, načež mě políbil do vlasů a já se snažila nepropadnout únavě.