ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

5

„Omlouvám se, dřez byl ucpaný. Tak co to bude?" Vešla do místnosti servírka s milým úsměvem a vytáhla si z kapsy zápisník s propiskou.

„Já si dám čokoládový éclair." Řekl postarší muž sedící na druhé straně vedle Pětky.

„Jistě." Zapsala si. „Mám dětem přinést čokoládové mléko nebo tak něco?"

S Pětkou jsme si vyměnili nevěřící pohledy. Ani jeden z nás si neužíval být nazván dítětem. „Děti si dají kafe. Černé." Odpověděl Pětka s ironickým úsměvem, který mě přinutil se lehce uchechtnout.

„Milé děti." Znervózněla a odešla připravovat naše objednávky.

„Nepamatuju si, že by tohle místo byla taková díra. Chodil jsem sem jako děcko. Tajně s bráchama a sestrama a jedli jsme koblihy, až jsme zvraceli." Pětka si evidentně neuvědomoval, jak divně to znělo od 13 letého kluka. „Lehký časy, co?"

„Asi jo." Muži byl tento rozhovor zřejmě nepříjemný.
Mezitím servírka přinesla naše nápoje a položila je na stůl. Šáhla jsem do kapsy pro peněženku a chystala se zaplatit.

„Mám jejich." Ozval se muž a zaplatil naši objednávku.

„Díky." Řekli jsme z Pětkou na ráz. Pětka se následně zeptal může na nějakou adresu, což jsem z prvu nechápala.

„Na co ta adresa?" Zeptala jsem se, když muž zmizel ve dveřích. Pětka se chystal odpovědět, jenže zvuk dveří ho zastavil a on se podíval do odrazu na malém zvonku. Za námi stála skupinka můžů se zbraněmi, jež na nás byli namířeny.

„To bylo rychlý. Myslel jsem, že budu mít víc času, než mě najdou." Překvapil mě Pětkův klidný hlas a věnovala jsem mu nechápavý pohled.

„Tak jo. Udělejme to jako profesionálové, jo? Vstávej a pojď s náma. Chtějí si promluvit." Řekl muž se zbraní namířenou na Pětku.

„Nemám jim, co říct." Ucítila jsem jeho ruku, která lehce stiskla mé zápěstí. Věděla jsem, co bude následovat.

„Nemusí to takhle dopadnout. Myslíš, že chci zastřelit dítě? Mít to na svědomí, až přijdu domů?"

„Toho bych se nebál. Ty už domů nepůjdeš." Pětka pustil mou ruku a místo ní popadl nůž. Teleportoval se za jednoho z mužů a nůž mu zabodl do krku. Místností se začala rozléhat střelba a já sjela po stole na druhou stranu, abych se vyhla kulkám.

„Hej. Blbci!" Ozval se Pětka, který nyní ležel na boku na jednom z mnoha stolů.
Muži na dané místo okamžitě začali střílet.

Pětka se poté zjevil za skleněnými dveřmi výlohy, na které zaklepal. Muž po něm znovu vystřelil a opět nic netrefil, protože chlapec zmizel v modrém světle.

Využila jsem rozptýlení a vplížila  se  do rohu místnosti.

„Taková škoda nábojů." Pozorovala jsem své nehty. Muž, který mi byl nejblíže se na mě otočil a chystal se vystřelit. Jenže já se soustředila na koště, které jsem myslí zarazila do jeho boku. Muž zakřičel bolestí, čímž se na mě otočili ostatní. V tom se vedle mě objevil Pětka, který nás teleportoval za linku.

„Zůstaň tady." Rozkázal a opět se přemístil k jednomu z mužů, kterému obmotal svou kravatu kolem jeho krku a tahal za ni dokud muži nezlomila vaz. Další muž se blížil k Pětkovi, ale než stačil cokoliv udělat já se postavila a nechala tužku, která ležela na stole zabodnout do rozkroku. V tuhle chvíli chlapec přebral velení a tužku muži přemístil do oka a muž se spotácel na zem.

Chlap, který chtěl na pětku znovu vystřelit schytal ránu talířem, který ještě před chvílí ležel na lince. Avšak dva muži se stále nevzdávali a zvedli se ze země se zbraněmi namířenými na Pětku.
Oba vystřelili, ale místo Pětky, který se v tu chvíli teleportoval střelili jeden druhého.

Pětka popadl svou kravatu z krku jednoho z mrtvých a začal si ji uvazovat. Kravatu jsem mu pomohla utáhnout a on si klekl k jednomu z mužů, který ještě dýchal a bez váhání mu zlomil vaz.

Zahlédla jsem svítící zařízení na zemi a podala ho Pětce. Věděla jsem, co to je. Chytila jsem jeho zápěstí a vyhrnula mu rukáv, čímž jsem odhalila malé blikající světýlko pod jeho kůží.

Pětka flustrovaně vzdychl a usadil se zpět k lince. Položil na ni ruku a vytáhl nůž.

„Počkej, co děláš?!" Rychle jsem ho zastavila a vzala nůž z jeho ruky.
Nesouhlasila jsem s představou Pětky, který si uprostřed koblihárny vyndavá sledovací zařízení.

„Musím to vyndat." Natáhl se ke mě pro nůž, ale já ustoupila.

„Fajn, ale udělám to já." Pětka přikývl a já se pustila do práce.

Pomalu jsem nožem zajela do jeho kůže a udělala hlubokou ránu.

„Teď to bude bolet." Upozornila jsem.

„Už to udělej proboha!" Vyjel po mě a já okamžitě strčila prsty do jeho rány a snažila se nahmatat malý předmět. Pětka sykl bolestí a já konečně vytáhla malé zařízení, které jsem hodila na zem a rozšlápla.

Utrhla jsem kus látky z mé košile pod svetrem a obmotala ji kolem jeho rány.
Daroval mi děkovný výraz, chytil mou ruku a vedl mě pryč z koblihárny.

„Kam jdeme? Musíme do akademie. Tvůj improvizovaný obvaz moc dlouho nevydrží." Podotkla jsem.

„K Vanye." Vysvětlil a přemístil nás před povědomý dům.

„Mohl by jsi mi dát varování než to uděláš?! Protože příště už hodím šavli." Přiložila jsem ruku před svou pusu a doufala, že moje dnešní strava zůstane na svém místě.

„Co je? Bývala si na to zvyklá." Pokrčil rameny.

„To bylo 17 let zpátky hochu." Protočila jsem očima.