ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

23

Seděla jsem u Allison, zatímco Luther nikam zmizel. Snažila jsem se tu pro ni být. Pomoct ji s tím, čím si prochází. Tohle všechno ji udělala Vanya, ale nebyla to jej vina. Sotva zjistila, že má schopnosti. Je pochopitelné, že je neumí ovládat. Doufala jsem, že se brzy ukáže, abychom zjistili více a hlavně abychom ji je naučili ovládat.

'Slyšela si to?' Allison napsala do svého malého bločku. Vzhledem k okolnostem jsem to slyšela. Znělo to, jako náš výtah do sklepa. Jenže ten nikdo z nás léta nepoužil. Přišlo mi to zvláštní a tak jsem se rozhodla to jít prozkoumat.

„Hned jsem zpátky. Zůstaň tady." Vyšla jsem z nemocniční místnosti a vstoupila do výtahu. Během pár vteřin se dveře znovu otevřeli a já následovala povědomé hlasy.

„Bavíme se tu o Vanye. Naši sestře. O tý, co furt brečela, když jsme jako malý šlapali na mravence." Uslyšela jsem Klausův hlas.

„Já vím. Je těžký to přijmout." Ozval se Luther a já se matně snažila zjistit, o co jde.

„Není těžký to přijmout! Je to nemožný!" Klaus zvýšil hlas a já mezitím kráčela krátkou chodbou, na jejímž konci jsem jít zahlédla mé bratry.

„Má pravdu. Nemůžeme ji zavřít bez důkazu." Diego vstoupil do rozhovoru a já zpozorněla. Luther zavřel Vanyu?! Ten idiot.

„Jakej důkaz ještě chceš?" Zeptal se tvrdohlavý Luther.

„Co otevřít dveře a zeptat se jí?" Vyšiloval Klaus.

„Ne! Ona nikam nejde."

„I kdybys měl pravdu. Musíme ji pomoct, a to nejde, když je zavřená." Vkročila jsem do místnosti se vztekem, který mnou doslova čpěl.

„Díky bohu, Florence." Objal mě Klaus a já zahlédla Vanyu v nějaké zavřené místnosti. Bylo to jako klec. Jako věznice. Se zděšením jsem pozorovala Vanyu, která ze všech sil křičela, ale nikdo ji nemohl slyšet. Stěny byli zvukotěsné.

„Luthere pusť ji. Ona za to nemůže!" Vyjela jsem po něm.

„Jo a kdo ví, možná se teď trápí tou novou schopností. Musí to být strašně děsivý, takhle zjistit, že nedokážeš něco, co by tě nikdy nenapadlo." Souhlasil Klaus a já byla pyšná na jeho slova. Střízlivost je pro něj vážně dobrá.

„Jestli měl Pogo aspoň z poloviny pravdu, tak není nebezpečná jen pro nás." Luther si dal mlel svoje a já protočila oči.

Za námi se ozvali kroky a mi věnovali pohled vyděšené Allison, která pozorovala uvězněnou Vanyu.

„Allison, co tu děláš? Máš být v posteli."
Vzdychl Luther.

Naše sestra popadla propisku a do svého bločků napsala ' Nech ji jít'.

Luther však zavrtěl hlavou, což Allison zklamalo. „To nemůžu. Ublížila ti."

To mě nehorázně vytočilo a měla jsem chuť mu to rozmluvit, ale tohle teď bylo mezi ním a Allison. ' Moje vina' napsala, ale Lutherem to ani nehlo.

„Promiň, ale zůstane tam."

Na to Allison zavrtěla hlavou a vydala se k Vanye, ale Luther ji zastavil. Zkoušela to dál, ale jeho sevření bylo moc silné. Allison začala vzlykat a že všech možných sil mlátila Luthera do hrudi.

„Zůstsne tam." Opakoval stále dokola. Allison nakonec vzteky odstoupila a věnovala mi pohled. Věděla jsem, co musím udělat.

„Luthere. Pusť ji!" Udělala jsem krok vpřed. Nazpět jsem stále nedostala, žádnou reakci a lustr nad námi se začal třepat.

„Nech. Ji . Jít . Hned!" Dala jsem důraz na každé slovo.

„Je nebezpečná." Stál si za svým a já měla dost. Dala jsem před sebe ruku a snažila se otočit kolo na dveřích. Avšak Luther mě pevně objal až to bolelo.

„Dej ze mě ty tvoje odporný opičí pracky!" Schopností jsem uvolnila jeho stisk a odhodila Luthera stranou, což ostatní poměrně překvapilo.

„Dostanu tě ven. Bude to v pohodě." Se třepavýma rukama jsem se snažila otočit kolem, ale šlo to ztěžka.

„Nechcete mi pomoct?!" Flustrovaně jsem se otočila. Allison a Klaus ke mě okamžitě zamířili, ale než to stihli někdo se jim postavil do cesty.

Předemnou teď stál Luther s injekcí v ruce. Na mé tváři se zjevil zaskočený výraz.

„Kde- kde jsi to vzal?" Ukázala jsem na jehlu, kterou jsem si moc dobře pamatovala. Používal to otec, když jsem se vymkla z ruky. Nenáviděla jsem to.

„Nenuť mě to udělat." Vyhrožoval a já se zamračila.

„Posluž si." Pomalu jsem rukou za mými zády zkoušela schopností otočit kolem.
„Ukaž nám, jak moc se podobáš otci. Ukaž to Allison. Ukaž to Diegovi. Ukaž to Klausovi. Vážně, do toho!" Kolo se konečně pohnulo, ale zároveň s tím vydalo skřípavý zvuk. V tu chvíli Luther neváhal a zabodl injekci do mého krku. Poslední, co jsem viděla byli ostatní sourozenci, kteří se začali hádat s Lutherem. V tu chvíli se mé oči zavřeli a po mé tváři stékala poslední slza.

Moc se omlouvám pokud je Luther vaše oblíbená postava. Jako postavu ho mám ráda, jako všechny ostatní, ale v téhle scéně jsem ho opravdu nesnášela.

Love ya💕