ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

59

„Plynatost. Čtvrtý stádium." Sledovali jsme seniora, který upustil plyn, když se ohýbal ke kufříku, ve kterém byla jeho zbraň.

„Vidíš? Tak co uděláš teď, ty chytrej?" Promluvil mladý Pětka na Luther a sotva co domluvil, uslyšeli jsme ten zvuk, který nám dal jasně najevo, že i tento Pětka je u čtvrtého stádia. „To mám od oběda, sklapni." Vymlouval se Pětka, než se začal procházet po parkovišti se zamyšleným výrazem. Snad poprvé v životě jsem přímo věděla, co se Pětkovi honí hlavou.

„Tuhle část mám nejradši." Stařec si nabyl svou zbraň, jakmile nám rádio oznámilo, že příjezd prezidenta se už blíží. „Ticho před bouří."

Upřeně jsem sledovala každičký jeho pohyb, jelikož jsem mu nevěřila. A to v tuto chvíli ani Lutherovi. Šlo tu o Pětkův život, který byl díky jeho aktuálnímu stavu ještě více v ohrožení. Cítila jsem se klidnější, když ke mě přistoupil Pětka a propletl si se mnou prsty. Poznala jsem, že je stále myšlenkami jinde.

„Podívej." Junior ukázal na kufřík, který ležel nehlídaný za jeho vzhledově starším já. „Ten kufřík."

„Opovaž se!" Vyštěkla jsem po něm šeptem, aby to senior neslyšel.

„Nech toho, to nestihneš." Znervózněl Luther

„Jasně, že stihnu. Je to jediná možnost." Pětka pustil mou ruku a podrbal se na hrudi.

„Jen mi připomeň, co že bylo poslední stádium paradoxový psychózy?" Optal se Luther.

„Vražedný besnění." Chlapec se přikrčil a zamířil vpřed.

„No to je super." Prohlásila jsem ironicky. „Pětko ani na to nemysli-"

„Pětko, poslouchej-" S Lutherem jsme se ho snažili zastavit, ale naše snaha byla marná. Pětka už nemyslel přímě.

Můj Pětka se přiblížil ke kufříku, ale než ho stihl uchopit senior se přemístil na druhou stranu a namířil na něj zbraň. V těle se mi v tu chvíli napjaly všechny svaly a já nebyla schopná pohybu. Zbraň sice nebyla namířená přímo na mě, ale cítila jsem se tak. Bylo to jako by někdo svíral mé srdce v ruce a chystal se ho chladnokrevně rozdrtit.

„Špatnej nápad, tupče." Vyštěkl stařec, který nyní rozhodoval o životě svého druhého já.

Vyslala jsem na Luthera pohled, který mu dal jasně najevo, aby zakročil a taky tak udělal. Přerostlý bratr se sebral a vykročil rovnou k seniorovi, kterému hned na to vyrval zbraň z ruky.

„Tak dost! Jasný? Oba dva. " Postavila jsem se mezi dva Pětky, trochu blíže k tomu svému. „Seberte se. Kennedy se tam objeví každou chvilku a vy se hádáte jak školačky o kluka." Též jsem zakročila, abych Lutherovi pomohla zastavit tuhle hádku.

„Tak jo, teď se prostě hluboce nadechneme...." Rozkázal Luther, který začal společně s námi vydávat pomalé nádechy a výdechy. Upřímně jsem jeho způsob uklidňování považovala za naprosto absurdní věc. „Jsme přece jedna rodina, ne?" Nebyla jsem si úplně jistá, zda tyto jeho slova přinesou mír nebo všechno zhorší. „Tak co spolu ještě chvíli nějak vychátet?"

Na to si dva Pětkové vyměnili pohledy, jenže tyhle pohledy nebyli ty, co jsme od nich potřebovali. Stačila mi jen malý pohled na juniora a věděla jsem, že bude následovat něco špatného.

„Chceš to?" Zeptal se Pětka svého šedovlasého já, čímž se na mé a Lutherově tváři zjevila nechápavost.

„Jen do toho." Přikývl senior a chvilku na to nakopl menší Pětka Luthera do rozkroku, načež jsem přivřela oči. Chlapcův pohled se přemístil ke mě a následně i jeho kroky, což mě přimělo couvat zpět.