ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

11

Slunce již zapadlo a měsíc se zjevil na obloze. Většina lidí už byla doma v rodinné pohodě, zatímco já s Pětkou jsme stále seděli v dodávce. Strávili jsme zde celý den a mě to přišlo, jako ztráta času.

„Měli bychom si pospíšit." Připomenula jsem Pětkovi, při pohledu na hodiny, které ukazovali půlnoc.

„To mi říkat nemusíš." Otočil se na mě. „Vím, že už máme jen šest dnů."

„Tohle stejně nikam nepovede." Skřížila jsem ruce na prsou.

„Máš snad lepší nápad?" Zvýšil hlas a já sklopila pohled.

„Promiň. Vím, že děláš, co můžeš pro záchranu světa, ale chci abys věděl, že na to už nejsi sám.  Já jsem hned tady a budu stát na tvé straně ať se děje cokoliv." Podívala jsem se mu do očí.
Náš oční kontakt přetrvával několik sekund a nikdo z nás se nechystal nic říct. Byl to ten typ ticha, kdy nepotřebujete slova k vyjádření vašich pocitů, protože vám stačí pouze hluboký pohled do očí.

Bohužel Pětka oční kontakt přerušil, když zaslechl otevření dveří od laboratoře.

„Tady ho máme." Pohlédl na Lance, který se připlížil k přijíždějícímu autu. Dal černou tašku osobě v autě výměnou za žlutou obálku. „Co má za lubem?" Pětka popadl mou ruku a teleportoval nás blíže k odcházejícímu vědci.
________

Začalo se znovu rozednívat a mnou projela únava. Lance jsme naposledy viděli vcházet do jeho domu. Čekali jsme na něj až do rána. Ta doba mi přišla nekonečná dělalo mi velké úsilí neusnout. Naštěstí Lance se brzy zjevil ve dveřích se svým psíkem a mířil ke svému autu.

„Konečně." Vzdychla jsem a Pětka nad přemístil k němu do auta. Skončila jsem na zadním sedadle, zatímco Pětka byl na předním sedadle spolujezdce.

„Bože!" Křikl Lance, když si nás konečně všiml. Pětka okamžitě přiložil ostrý nůž k jeho krku a pustil se do získávání nformací.

„Jedinou šanci. Víc nemáš. Jedinou šancí mi říct, co přesně se děje v té laborce."
Stiskl nůž pevněji a já si mezitím na zadním sedadle hladila malého psíka, který vůbec netušil, co se děje s jeho páníčkem. Upřímně jsem se divila, že jeho páníček ještě žije.

„Vyrábím protézy pro falešné pacienty. Účtuji to pojišťovnám a pak je prodávám na černým trhu." Odpověděl vyděšený Lance.

„Včetně očí?" Zeptal se Pětka.

„Jo ty se prodávají nejvíce. Jdou fakt na dračku. Mám na pořadníku tak dvacet kupců." Souhlasil zakoktaný Lance, kterému docházela slova.

„Takže to sériové číslo.." Začala jsem.

„Už ho možná někdo koupil. Mimo záznamy." Dokončil za mě vědec.

„Ja ten záznam potřebuju. Jména a čísla a potřebuju to teď." Procedil Pětka skrze zuby.

„Nemám ho. Teda, ne tady. Mám ho jen v sejfu v laborce." Vysvětlil Lance.

„No tak koukej nastartovat, protože jedeme na výlet." Pětka odložil nůž a Lance vyjel z parkoviště.

Během chvilky jsme konečně zaparkovali  poblíž laboratoře. Jakmile jsem vystoupila z auta se mi něco nezdálo. Cítila jsem kouř a něco mi říkalo, že vím odkud to jde. Vyměnila jsem si vyděšený pohled s Pětkou, který vlekl Lance a oba jsme se okamžitě rozeběhli ke vchodu.

Zastavili jsme před hořící laboratoři a s hrůzou pozorovali, jak plameny srovnávali budovu se zemí.

„Pětko musíme jít." Všimla jsem si, že budova brzy vybuchne. S ním to, ale ani nehlo. Stál tam s nevěřícím pohledem a skenoval budovu odzhora dolů. Nevěděl, co dělat. Rozeběhla jsem se k němu a chtěla ho odtáhnout dál, ale bylo pozdě. Ozval se výbuch, který nás odhodil několik metrů daleko. Dopadla jsem kousek od Pětky, který se rozhlédl okolo, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Když střetl mé oči otočil se zpět k laboratoři. Byl na dně. Jeho oči čpěli strachem a zoufalstvím.