9

2.1K 112 79
                                    

Flashback

Když mi Vanya oznámila, že napsala knihu považovala jsem to za pozitivní věc. Byla jsem ráda, že si našla nějaký další koníček, do kterého se mohla plně ponořit. Ale to jsem nevěděla, že kniha obsahuje naše rodinná tajemství a ne jen to.

„Jmenuju se Vanya Hargreeves a tohle je můj příběh. Nikdy jsme nebyli skutečná rodina. Byli jsme výtvorem našeho otce. Sdíleli jsme jméno, ale ne rodinná pouta. Vše to začalo zmizením našeho bratra Pětky a následným zhroucením sestry Florence, která byla to poslední, co naši rodinu drželo pohromadě. Nakonec, když náš bratr Ben zemřel už jsme neměli nic společného. Byli jsme cizinci pod stejnou střechou. Naším osudem byla samota. Touha po pozornosti. Rány na duši z naší výchovy a děsilo nás, jak to mohlo být jinak. Všichni jsme toužili po lásce muže, který milovat neuměl."

Zaklapla jsem knihu a nevěřícně se přesunula k oknu. Nemohla jsem uvěřit, že tohle napsala. Všechny pocity ve mně začínaly být nepředvídatelné. V knize bylo dál dopodrobna rozepsané mé depresivní období po jeho odchodu. Obávala jsem se toho, že její kniha nepřinesla pouze vyzrazená tajemství, ale i bolestivé vzpomínky na dětství, kterým teď musel každý sourozenec čelit.

Konec flashbacku

Otevřela jsem oči a mou pozornost zaujal pokoj, který rozhodně nebyl můj. Brzy jsem si uvědomila, co se včera stalo a že se nacházím u Pětky v pokoji. Když se mi postaral o rameno musela jsem usnout. Opatrně jsem se posadila a všimla si Pětky, který seděl na psacím stole a zašíval si ránu na paži. Včera o něj musela škrtnout kulka. Zrudly mi tváře, když jsem si uvědomila, že tam sedí jen ve svých Umbrella Academy šortkách.

„Výborně, už jsi vzhůru." Věnoval mi letmý pohled a potom odvrátil pohled zpět ke své ráně.

„Děláš to špatně." Sesunula jsem nohy z postele a vydala se k němu. „Ukaž." Popadla jsem jehlu z jeho ruky a přistoupila blíže, abych na zranění lépe viděla.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi schytal ránu?" Zajela jsem jehlou pod jeho kůži, načež sykla bolestí.

„Nebylo to důležitý. Byla jsi v horším stavu." Pokrčil rameny a snažil se ignorovat bolest, kterou mu jehla způsobovala.

„Možná by jsi pro dnešek měla zůstat tady. Odpočívat." Sledoval, jak jsem ustřihla nit a natáhla se pro dětskou náplast, protože nic jiného v okolí nebylo.

„Ne, že bych tvoji milou a starostlivou stránku neměla ráda, ale na tohle zapomeň. Nevím, co máš v plánu, ale jdu taky." Zakryla jsem jeho ránu náplastí a věnovala mu vážný pohled.

„Já se neptal." Přehodil přes sebe košili a začal si zapínat jednotlivé knoflíky.

„Já taky ne. Hned jsem zpátky." Oznámila jsem a než stihl cokoliv odpovědět zmizela jsem ve dveřích. Měla jsem na sobě stále tu krvavou a roztrhání košili ze včera a opravdu jsem toužila po čištém oblečení. Rychle jsem se převlékla a zamířila zpět za Pětkou. Znala jsem ho moc dobře na to, aby mě nepřekvapilo, že se v pokoji už nenachází. Zbylo tu po něm jen otevřené okno. Vykoukla jsem ven a uviděla Klause, jak se hrabe v odpadcích.

„Co tam děláš?" Zakřičela jsem na něj, aby mě slyšel.

„Já? Nic." Ohlédl se za mnou zmateným pohledem. Vylezla jsem na požární schodiště a začala lest dolů. Snažila jsem se ignorovat obrovskou bolest, kterou mi to způsobovalo v rameni.

„Neměla by jsi odpočívat?" Přeměřil mě podezřívavě pohledem.

„Neměl by ses přestat hrabat v odpadcích?" Darovala jsem mu ironický úsměv a vydala se směrem do ulice. Mod dobře jsem věděla, kde se Pětka nachází.

„Nepotřebuješ společnost?" Ozval se ještě Klaus.

„Nedám ti peníze, Klausi." Zklamaně jsem zavrtěla hlavou a zmizela za rohem.
_________

Procházela jsem ulicí naproti laboratoři a pár metrů před sebou zahlédla parkoviště s  dodávkou.
Přišla jsem blíž a zpozorovala Pětku, který upřeně pozoroval dveře od laboratoře. Vyhlížel může v bílém plášti, se kterým jsme včera mluvili. Věřím, že se jmenoval Lance.

Měla jsem v sobě vztek, ale zároveň úlevu, že je v pořádku. Otevřela jsem dveře a Pětka mi věnoval udivený pohled. Nasedla jsem dovnitř a než stihl cokoliv říct má ruka se setkala s jeho tváří.

„Za co to bylo?!" Vykulil oči a přiložil dlaň ke své tváři.

„Ty moc dobře víš, za co to bylo." Probodla jsem ho pohledem a otočila pohled k tmavě zelené tašce, kterou jsme minulou noc prakticky ukradli v obchodě.

„Dolores?" Ukázala jsem dozadu a Pětka okamžitě tašku otevřel a vytáhl Dolores ven.

„Promiň, že jsi tam byla tak dlouho." Položil ji mezi sedačky. „Ne nejsem opilej. Pracuju. Jen musíme počkat." Vysvětlil figuríně a pohlédl ven z okna.
Aktuálně jsem si připadala neviditelná.

„Spal jsi vůbec?" Prolomila jsem ticho.

„Ne." Odpověděl prostě.

„Měl by ses prospat. Budeme tady ještě dlouho a Lance nikam neuteče." Položila jsem ruku na jeho rameno a on mi věnoval oční kontakt.

„Krvácíš?" Přemístil pohled k mému rameni. Čistá košile mi moc dlouho nevydržela. Naštěstí obvazy, které mou ránu kryly zabránili přílišné ztrátě.

„Jsem v pohodě. To ty nejsi." Změnila jsem téma. Odložila jsem hlavu na jeho rameno a on tu svou položil na vrch mé.

„Proč takový nejsi častěji?" Vydala jsem ze sebe.

„Co tím myslíš?" Odpověděl otázkou s poměrně unaveným hlasem.

„Pozorný, milý a celkově prokazující emoce." Pozorovala jsem lidi procházející okolo dodávky.

„Nevím. Chovám se tak jenom k tobě." Pokrčil rameny a já se zarazila. Jeho slova mi zamotala hlavu, ale taky mě zahřála u srdce. Opravdu moc mi chyběl a ve chvílích, jako je tahle si to opravdu uvědomuji.

„Jsem ráda, že jsi zpátky." Pomalu jsem zavírala oči. Po asi 4 hodinách spánku jsem byla stále unavená.

„Já taky." Podle tónu jeho hlasu jsem poznala, že je v polospánku. „Chybělas mi." Nakonec zašeptal a mě znovu zrudly tváře. Očekávala jsem, že se brzy vrátí ke svému chladnému já, ale prozatím jsem si užívala jeho milou verzi. Tedy aspoň do chvíle než se mé oči úplně zavřeli a já upadla do říše snů.

ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)Where stories live. Discover now