ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

17

Probudil mě otravný a nepříjemný zvuk cinkání. Nesouhlasně jsem zamrmlala a otevřela oči.

„Co to je ?" Zvedla jsem hlavu a věnovala pohled Pětkovi, který vypadal stejně otráveně jako já.

„Nemám tušení." Řekl stále ospalým hlasem a já položila hlavu zpět na jeho hruď. Přehodila jsem si peřinu přes hlavu a snažila se rachot ignorovat.

Uslyšela jsem prásknutí dveří a Klausův hlas.
„Vstáváme. Vstáváme. Slanina a vajíčka-"

Vynořila jsem hlavu z podpeřiny, abych zjistila, že Klaus drží zvonek. Z toho mě už bolela hlava, tak jsem zvonek prohodila otevřeným oknem ven.

„Oh- ahoj Flo." Ušklebil se a já protočila očima. „Co jste tady vy dva-" Okamžitě si přiložil ruku před pusu a s vykulenýma očima nás pozoroval. „Ty jsi ji už ohnul! Použili jste aspoň-"

„My jsme ne- to je jedno." Poraženě jsem zvedla ruce nad hlavu a zapadla zpět do postele. Rozhodla jsem se nechat zbytek rozhovoru na Pětce.

„Co chceš, Klausi?" Odvrátil ode mě Pětka zrak.

„Naléhavá rodinám záležitost. Sejdeme se dole, jo? A žádný lelkování." Ukázal na nás podezřívavě prstem. Flustrovaně jsem vzdychla a schopností Klause vystrčila z pokoje a zabouchla dveře.

„Šup! Šup!" Zakřičel ještě před dveře, dokud jsem neuslyšela jeho vzdalující se kroky.

„Jak se cítíš?" Otočila jsem se k Pětkovi a opatrně vyhrnula jeho košili, abych odhalila jeho oblepenou ránu.

„Vzhledem k možnostem dobře." Pokrčil rameny a za ruku mě vtáhl zpět k němu.
Obmotal kolem mě ruce a já položila hlavu na jeho hruď, tak abych mu koukala do obličeje.

„Jestli předemnou ještě někdy schováš ránu, tak tě prohodím zdí." Umístila jsem ruku na jeho tvář a pomalu přiblížila můj obličej. Darovala jsem mu malý polibek na rty, který opětoval. Místo toho, abychom se odtáhli jsme polibek přeměnili v líbání a Pětka se posadil. Uchopil mé boky a opatrně mě přemístil do jeho klína. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a zajížděla s nimi do jeho vlasů. Můj dech se zrychlil, když se Pětkovo rty přemístili na můj krk. Jeho ruce vyjeli o kus výš a zajeli pod mé triko, které později začali vytahovat.

Dveře se znovu otevřeli a já rychle seskočila z Pětky. Mé tváře okamžitě zrudly, když jsem zpozorovala Luthera.

„Rodinná porada. Máme jít dolů." Trochu si odkašlal a znovu zavřel dveře. Nevěřícně jsem zabořila obličej do svých dlaní. Myslela jsem, že se propadnu hanbou.

Pětka vedle mě flustrovaně spadl zpět do lehu a pozoroval strop. Luther sice přerušil naši chvilku, ale stále lepší než, aby přišel o pár minut později. I když bychom s Pětkou pravděpodobně přestali samy, protože sice naše vědomí je plnoleté, ale našim tělům je znovu třináct. Nejsem si úplně jistá, zda by to vůbec šlo.

„Vypadá to, že povinnosti volají." Zvedla jsem se z postele a upravila se. „Uvidíme se dole." Naposledy jsem ho políbila a následně opustila pokoj.

Sešla jsem schody dolů a zamířila do kuchyně, kde už byl Klaus a Luther, který mě trochu ztrapněně pozoroval.

Tiše jsem se posadila do volného místa u stolu a Klaus mi nalil kávu. Než jsem se ale stihla napít, někdo mi hrnek vytrhl z ruky a usadil se vedle mě. Samozřejmě, že Pětka. Přiložil si hrnek k ústům a napil se.

„Proboha. Koho musím zabít pro jedno slušný kafe." Znechutil se.

„Nemůže to být tak hrozný." Vzala jsem hrnek z jeho ruky a trochu si usrkla. „Bože." Dala jsem si ruku před pusu a vrátila hrnek na stůl.

„Můžeme už začít?" Zeptal se vyčerpaně Luther. Vypadá to, že někdo měl náročnou noc.

„Viděl někdo ostatní? Diego? Allison? Ne?" Začal Klaus a já zamrzla. Začínala jsem mít obavy, že se ještě nevrátili. Něco se muselo stát.

„Tak poslouchejte tohle se nedá říct citlivě, tak to řeknu rovnou." Přešel k věci, načež obdržel řadu nechápavých pohledů. Čekali jsme, že něco řekne, ale on dál mlčel, dokud na něj Luther nepromluvil.

„Klausi!"

„Včera jsem vyvolal tátu." Vyhrkl a já vykulila oči. Nebyla jsem si jistá, zda mluví pravdu, ale rozhodla jsem se mu věřit.

„Říkals, že už ti to celý roky nejde." Promluvil Luther a Pětka se znovu natáhl pro kávu.

„Jo, ale teď jsem střízlivej." Vysvětlil Klaus a já se usmála. Doufala jsem, že mluví pravdu, protože pokud ano, budu na něj nehorázně pyšná. „Od včera jsem čistej, abych si promluvil s někým výjimečným a nakonec jsem měl takovej rozhovor přímo s naším tatínkem."

Jenže Luther s Pětkou nebrali jeho slova vážně.

„Nemá někdo aspirin?"

„Horní police vedle sušenek." Odpověděl nezaujatě Pětka. Probodla jsem ho pohledem a ukázala na Klause.

„Hele tohle je vážný lidí. Fakt se to stalo, přísahám." Řekl zklamaný Klaus. Chápala jsem ho. Bylo těžké mu uvěřit, ale neměl důvod si cokoliv vymýšlet.

„Tak dobře. Co ti starouš pověděl?" Pětka nasadil ironicky výraz. I když otázku nemyslel úplně vážně, byla jsem ráda, že se aspoň snaží.

„No dal mi obyvklou přednášku o mojí vizáží, životnim selháních, bla bla bla. Zatím žádný překvápko. Ani posmrtného život taťku neobměkčí. Ale pověděl mi něco o své vraždě, nebo spíš její absenci. Protože se....zabil sám." Nad jeho posledními slovy se znažil dát najevo lítost, což mu moc nešlo.

„Na tvý hry nemám čas, Klausi." Luther se otráveně zvedl a já se snažila vstřebat nové informace.

„Je to pravda, Luthere. Je to pravda."

„Proč to udělal?" Promluvila jsem konečně.

„Prý to byla jediná možnost, jak nás sjednotit." Odpověděl Klaus a já se zamyslela. Začínalo mi to dávat smysl, když jsem si v hlavě pospojoval a různé teorie.

„Táta by se nezabil." Odporoval Luther.

„Sám si říkal, že měl deprese. Věčně zavřený v pokoji." Pokrčil Pětka rameny.

„Ne. Neměl příznaky. Sebevrazi mívají určitý sklony, podivný chování. " Luther tomu stále nechtěl věřit.

„Co ty o tom víš, Luthere?." Postavila jsem se a skřížila ruce na prsou.

„Viděl jsem tebe. A věř mi, že táta tohle neměl." Odsekl a já ho jen beze slova pozorovala. Hrnuli se mi slzy do očí a já pomalu začala couvat. Luther si hned uvědomil, co řekl a začal toho litovat.

„Tak jsem to nemyslel."

„Ale myslel." Otočila jsem se a zamířila pryč z kuchyně. Došla jsem do svého pokoje a vzteky zabouchla dveře. Slzy mi stékali z tváří, ale já je hned setřela. Posadila jsem se na parapet u mého okna a koukala ven. Luther proti mě použil něco, co mě trápí celý život. Je to jako by mi vrazil facku plnou mých bolestivých vzpomínek na můj vztah s otcem, po tom, co Pětka odešel.