ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

42

Švéd mrknutím oka uchopil Pětku a praštil s ním o stěnu vedle. Následně se znovu napřáhl a chystal se ho hodit na stěnu naproti, ale Pětka se stihl ještě před tím přemístit jinam.

Cizinec se v tu chvíli podíval na mě a vydal se mým směrem. Začala jsem pomalu couvat, ale Švéd nebyl schopen ujít ani půlku cesty, protože se za ním zjevil Pětka, který na něj rovnou vyslal kop.

Švéd spadl na kolena a já toho využila. Použila jsem schopnost a začala ho škrtit, jenže muž měl stále dost síly na to, aby se postavil a obalil ruku kolem mého krku. Než jsem stihla cokoliv udělat Švéd mě přirazil k zemi a já pouze sykla bolestí.

Muž se mě chystal dorazit ránou do obličeje, ale já soustředila všechnu svou sílu a bez jeho vědomí změnila směr rány jeho ruky. Místo mě tedy trefil sebe, čímž uvolnil stisk na mém krku.

Nad mužem se v tu chvíli objevil Pětka, který teď na oplátku začal škrtit jeho. Já se nakonec doplazila na stranu a snažila se znovu pobrat dech a sílu.

Pětka však cizince neškrtil příliš dlouho. Švéd totiž chlapce přehodil přes svá záda a napřáhl se, aby mu mohl vrazit pěstí, avšak Pětka se naštěstí stihl přemístit za něj.

Bohužel vše se začalo zhoršovat, když Pětka zjistil, že už nemá energii na další teleportaci, což dalo Švédovi dokonalou příležitost vyslat, co nejvíce ran na Pětku, který neměl ve svém třinácti letém těle dostatek sil.

Já se mezitím pomalu postavila a upoutala Švédovu pozornost. Cizinec odhodil Pětku do stěny a vydal se ke mě.
Vyděšeně jsem sledovala chlapce, kterého jsem milovala sjet k zemi a naštvaně přemístila pohled k cizinci.

„Tohle bude zábava." Ironicky jsem se usmála. Dala jsem před sebe své ruce a soustředila se na může predemnou. Chtěla jsem ho prohodit oknem, jenže mé schopnosti mi to teď nedovolovali. Neměla jsem už žádnou energii ani sílu, což vytvořilo úšklebek na tváři Švéda.

Za můj krku mě zdvihl do vzduchu a já začala lapat po dechu. Jeho prsty se zarývali do mého krku a mnou projela bolest. Snažila jsem se jeho ruku z mého krku odstrčit, ale jeho stisk byl příliš pevný. Můj svět se začínal pomalu rozmazávat do chvíle než mě Švéd pustil na zem.

Vzpamatovávala jsem se z pádu a uviděla Lilu, která se přel lustr vyhoupla nahoru a obmotala ruce kolem mužova krku. Následně sundala ruce z lustru a přehodila přes sebe švéda.

„Nemáte zač." Lila složila pyšně ruce na prsou a Pětka doběhl ke Švédovi, který se zvedal a strčil ho z okna. Já se pomalu posadila a opřela hlavu o zeď za mnou. Brzy na to jsem před sebou uviděla Pětku, který přejížděl rukou po zjevujicích se ránách na mém krku.

„Táta." Jeho pohled se přemístil k oknu za mnou a potom na mě.

„Běž." Rozkázala jsem mu. Tohle byla jedna z příležitostí promluvit o otcem, kterou nesměl promarnit. Pětka na mě stále nejistě koukal, čímž dával najevo svou starost o můj aktuální stav.

„Jsem v pohodě." Usmála jsem se a políbila ho na tvář. Pětka se jen hluboce nadechl a vydal se za otcem. Můj pohled se náhle přemístil na druhou stranu chodby, kde jsem uviděla Diega, jak bojuje se zbylými Švédy. Lila nebyla k dostižení a já ho na to nemohla nechat samotnýho.

Opatrně jsem se zvedla a ignorovala bolest v mém těle. Popadla jsem vazů že stolku vedle a využila nepozornosti Švédů. Proplizila jsem se k muži, který škrtil Diega a vázu mu rozbila o hlavu, čímž se v bezvědomí svalil na zem.

Usoudila jsem, že na posledního blonďák už nechám Diega samotného. Má pomoc už mu teď bude stejně k ničemu. Pomalu jsem se vydala dolů a ignorovala skutečnost toho, jak moc se mi v tu chvíli motala hlava.

Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Následovala jsem zvuk aut a přidržovala jsem se zdi budovy, kolem které jsem procházela. Během chvilky jsem před s sebou uviděla Pětku a dokulhala k němu. Zpozorovala jsem odjíždějící auto našeho otce, což mi dalo najevo, že rozhovor s ním opět neproběhl.

Pětka obalil ruku kolem mého pasu a přitáhl mě blíž k němu, čímž mi vytvářel oporu, abych nespadla.

„Byl to on?" Zjevil se za námi Diego s Lilou.

„Jo." Vzdychl Pětka. „Začínám mít pocit, že se nám táta vyhýbá."

„Nerada kazím srandu, ale měli bychom vypadnout." Ozvala se Lila.

„Koho přesně myslíš tím 'měli bychom'." Procedil Pětka skrze zuby a jeho stisk kolem mě se zpevnil.

„Přišlo mi to jasný." Lila se nejistě usmála.

„Sice nevím, kdo jsi a kde ses tu vzala, ale radil bych ti, aby ses tam vrátila." Pětka dával svou nedůvěru vůči Lile silně najevo.

„Má recht, Pětka. Musíme pryč." Diego se snažil uklidnit situaci.

„Zachránila jsem tebe a tvojí přítelkýni, , ty spratku. Beze mě by z tebe zbylo jen sáčko a pár fuseklí a z ní by byl jen vyfouklej balónek." Vyjela Lila po Pětkovi.

„A v tom je ten problém." Řekla jsem tichým vyčerpaným hlasem.

„Jsi moc schopná. Moc se vyptáváš.Moc toho víš a pereš se, jako bys věděla, co děláš." Dokončil za mě Pětka.

„Na tom něco je." Podotkl Diego.

„Vadí vám, že se o sebe umím postarat." Lila dotčeně skřížila ruce na prsou.

„Ať jsi kdokoliv, překážíš mi. Jestli tě ještě uvidím, zabiju tě." Pětka ji nakonec vyhrožoval než společně se mnou odešel.

„Jak se cítíš?" Podíval se na mě ustaraně a já položila hlavu na jeho rameno.

„Mohlo by to být horší." Můj hlas byl stále tlumený.

„Když nás přemístil zvládneš to?" Nejistě si stoupl předemně a položil ruce na má ramena. Já jen s úsměvem přikývla, ačkoliv jsem si svou odpovědi nebyla jistá.

Hluboce jsem se nadechla a Pětka nás přemístil k Eliotovi a nakonec mě přidržel, abych nespadla. Hlava se mi teď motala dvojnásobně a dalo mi úsilí nepozvracet Eliotovo podlahu.

Pětka mě vyzvedl do vzduchu a odnesl mě do ložnice, kde mě opatrně položil na postel. Zničeho nic se přemístil pryč a během pár vteřin se vrátil se sklenicí vody a aspirinem.

„Na." Podal mi prášek, který jsem spolkla a následně zalila vodou. Darovala jsem mu letmý polibek s děkovným výrazem a položila hlavu na polštář.

„Kdo by řekl, že Five Hargreeves je ochotný o někoho pečovat." Zachraptěla jsem s úšklebkem.

„Jo....Řekneš to někomu a je to naposledy." Lehl si vedle mě a položil mou hlavu na jeho hrudník. Obalil ruce kolem mého pasu a políbil mě do vlasů.
Zatímco já zavřela oči a snažila se usnout, Pětka si pohrával s mými vlasy. Tedy do doby než jsme se oba vydali do říše snů.

Věděla jsem, že dnešek nebyl zrovna úspěšný v naší snaze o záchranu světa, což mě čím dál víc znepokojovalo. V tuhle chvíli jsem mohla doufat jen v to, že Pětka vymyslí nějaký další plán.