ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

51

„Zdá se, že jste z nich nejrozumnější." Podotkl otec, když jsme se usadili k baru.

„To, protože já jsem nejstarší a Florence nejchytřejší." Vysvětlil Pětka, načež otec zvedl nechápavě obočí. „ Vlastně jsem teď starší, než ty."¨

„Jsme starší, než vypadáme." Pokrčila jsem rameny, ale otcův udivený výraz se stále nevypařil.

„Koňak?" Zeptal se otec, který zvážil, že jsme pravděpodobně plnoletí.

„Ne, děkuji." Zavrtěla jsem hlavou, zatímco Pětkovi přišel alkohol k chuti.

„Jen kapku."

„Posledně jsi mi citoval Homéra. Proč?" Zeptal se otec, když naléval sobě a Pětkovi koňak.

„Donutils nás, abychom se ho naučili. A to v původní řečtině." Řekl Pětka a otec mu následně podal sklenku hnědého nápoje. Oba zdvihli sklenky do vzduchu a následně se napili. Já jen seděla vedle Pětky a tiše obdivovala jeho figuru, která pro mě byla v přítmí baru neuvěřitelně atraktivní.

„Když odsud nezmizíme, tenhle svět za pět dní skončí." Přešel Pětka k věci, když odložil svůj nápoj.

„Svět končí. Prvohorní, jurský, a tak dál." Otec si s koncem světa očividně nedělal žádné starosti.

„S tímhle ale můžeme něco udělat." Promluvila jsem.

„Největší lidská chyba. Iluze kontroly. " Oznámil otec, který stále dělal ,že konec světa je naprosto normální věc.

„Potřebujeme tvojí pomoc." Vydala jsem ze sebe. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, proto jsem svá slova zapila sklenkou tmavého nápoje, který patřil Pětkovi.

„Jsi naše poslední možnost." Dodal Pětka, který mou "krádež" nějak neřešil. „Jinak budu muset uzavřít dohodu, která se mi vůbec nelíbí." Nad jeho posledními slovy jsem se zastavila, jelikož mi Pětka stále neřekl, co je to za dohodu. „Co víš o cestováním časem?"

„Teoreticky?"

„Prakticky." Opravil ho Pětka.

„Vím, že se podobá skoku do hlubin ledové vody poslepu a návratu na hladinu..." Začal otec, ale Pětka ho přerušil.

„V podobě žaludu, jo." Vzdychl Pětka.

„K čemu došlo, když ses o tu cestu pokusil?" Otec projevil známky zvědavosti.

„Zpackal jsem to." Pětka od otce odvrátil pohled a já položila ruku na jeho rameno.

„Jak?"

„Skočil jsem moc dopředu a na 45 let uvízl v budoucí apokalypse. Pak jsem skočil moc dozadu. Ale tentokrát i s celou rodinou." Pětka přemístil ruku na tu mou.

„Možná tvůj apetit neodpovídá tvým schopnostem. Začni zlehka. „Vteřiny. Ne dekády." Navrhl otec, ale tato rada Pětkovu náladu moc nezvedla.

„Vteřiny?" Pětka sundal ruku z té mé a já poznala, že je lehce vytočený. „Bez urážky, ale na můj cíl je třeba trochu víc času."

„Během pár vteřin se toho může tolik měnit. Dalo by se svrhnout panství. Dalo by se zamilovat." Otcův pohled sjel k mé ruce, která ležela na Pětkovo rameni. „Žalud se dubem nestane přes noc."

„Vážně jsem doufal, že mi povíš víc." Odvětil zklamaný Pětka.

„Omlouvám se, že nemůžu pomoci." Otec pronesl omluvu a já překvapeně vykulila oči. Tohle se nestávalo moc často.

„Taky se omlouvám. V dětství jsem na tebe byl hroznej. Byl jsem naivní. " Pětka svěsil pohled, při vzpomínkách na svůj odchod.

„Nic se nestalo starý brachu. Spíš by mě zajímalo, proč mě ty vraždíš pohledem?" Otcův pohled se přemístil na mě a já přemýšlela nad odpovědí.

„Máme....zajímavou minulost. " Pokrčila jsem rameny. S mou odpovědí nebyl spokojený, ale dál se již neptal. Místo toho se napil svého nápoje a postavil se.

„Ať jsem udělal cokoliv, jistě to mělo nějaký cílevědomý důvod." Byla jeho poslední slova, než zmizel ve dveřích, čímž nás s Pětkou nechal v baru.

Pětka nevěřícně zavrtěl hlavou a hodil do sebe zbytek svého nápoje, který zbyl v jeho sklence.

„Tohle je ta chvíle, kdy mi řekneš, co je to za dohodu, kterou tak nechceš přijmout." Otočila jsem se k Pětkovi a navázala s ním oční kontakt. Pětka se tvářil dost otráveně a mě hned došlo, že jediný, kdo ho k tomuto, mohl dohnat byla jednatelka.

„Co ti slíbila?" Zvážnila jsem.

„Může nás dostat domů, aniž by se konala jakákoliv apokalypsa." Vysvětlil Pětka

„Počkej....to je ale dobrá zpráva." Nechápala jsem jeho znepokojený obličej, ale potom mi to docvaklo. „Pětko.....jaký jsou její podmínky?"

„To je něco, co nepotřebuješ vědět, drahá." Pětka se postavil a políbil mě do vlasů a následně na rty, než se vydal ke dveřím.

„Fajn, ale jestli se vrátíš přizabitej, tak přísahám, že za ně tu práci dodělám." Zavolala jsem na něj ještě.

„Jasně, že jo." Prohlásil s úšklebkem a společně s tím zmizel. Nad tím jsem protočila očima vydala se k Eliotovi, jelikož to bylo jediné místo, kam jsem mohla jít.