ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

31

Seděli jsme v setkávací místnosti psychiatrické místnosti a čekali na dozorce s Diegem.

„Pětko?" Oslovila jsem ho tiše a on mi věnoval pohled.

„Nezapomeň, že nevíme, jak dlouho tu je, takže by jsi mohl zkusit být...však víš...milej." Nervózně jsem se usmála.

„Já jsem vždycky milej." Pokrčil rameny a já protočila očima.

„Ne nej- to je jedno. Hlavně vymysli, jak ho dostaneme ven." Skřížila jsem ruce na prsou a přemístila pohled ke dveřím, ve kterých se zjevil náš bratr v bílém oděvu. Jeho vlasy byli mnohem delší, ale slušelo mu to. Celkově teď vypadal víc mírumilovně.

„Pětko." Ignoroval mou přítomnost, což jsem si vzala lehce osobně.

„Taky tě ráda vidím Diego." Procedila jsem skrze zuby a opřela se do svého místa.

„Ahoj Diego." Pozdravil ho Pětka a přemístil ruku na mé stehno, načež ode mě získal překvapený výraz.

„Bílá ti sluší." Sledovali jsme zaskočeného Diego, který se posadil na židli naproti nám.

„To je dost, že jsi tady." Na Diegovi bylo vidět, že je na Pětku vážně naštvaný.

„To samé jsem si říkala taky." Dodala jsem nezaujatě.

„Jak si věděl, že se vrátím?" Provokoval Pětka, načež jsem ho probodla pohledem.

„Je ti to podobný." Vrátil mu Diego.

„Kde jsou ostatní?" Změnila jsem téma. Kdybych je nechala pokračova byla by z toho nehezká podívaná.

„Nejsou s váma?" Zarazil se Diego a já sklopila pohled.

„Najdeme je." Pětka přejížděl rukou po mém stehně a já zamrzla na místě. Tohle byla novinka. „Jak dlouho tu jsi?"

„Sedmdesát pět dní." Odpověděl prostě.
„Padl jsem do uličky u Knoxu." Jeho poslední slovo jsme všichni řekli naráz.

„Vy?"

„Jsem tu od rána." Pětka si upravil sako a Diegův pohled směřil na mě.

„Patnáct dní." Oznámila jsem mu.

„Jak jste mě našli?" Diego pokračoval ve vyzvídání a Pětka vzdychl.

„Strana 16." Pětka vytáhl z kapsy starou stranu z novin od Eliota a začal číst. „Psychicky narušený muž s několika noži zadržen na adrese 1026 N. Beckley." Dočetl větu a zvedl pohled k Diegovi. „Dům Lee Harvey Oswalda. Vysvětlíš mi to?"

„Řekněme, že policejní sbor Dallasu moc nefandil mému pokusu zabránit atentátu na Johna F. Kennedyho." Diego se ironicky usmál a naklonil se víc k nám.

„Jelikož se to ještě nestalo." Vysvětlil mu chladně Pětka a já se hluboce nadechla.

„A ani nestane. Já to nedopustím. Hele, piluju mříže ve svým pokoji. Ještě tak dva dny a budu venku. Zastavím Oswalda a zachráním prezidenta. Jestli se chcete přidat, stačí říct." Nabídl Diego a já vykulila své modré oči.

„Teď mě pořádně poslouchej ty blábolící tupče." Pětka opřel své tělo o stůl a já ho praštila přes ruku, která ležela na mém stehně. Tohle rozhodně nebylo to, co jsme myslela, když jsem řekla 'buď milý'.

„Neuděláš s tím vůbec nic." Pětka si ruku přitáhl ke svému tělu přejížděl prsty po rudém místě.

„Proč by ne?" Nechápal Diego.

„Protože musíme zastavit apokalypsu." Vysvětlil Pětka, což Diego pochopil špatně.

„Nekecej, ale na to máme dalších 60 let."

„Ne tamtu apokalypsu. Tahle je nová. Následovala nás. Viděl jsem to. Jaderná válka, Diego. Za deset dní." V Pětkovo hlase jsem zaslechla smutek. Nebyl výrazný, ale byl tam. Začínala jsem litovat, že jsem na něho přísná po tom, co viděl.

„Ale zavřenej jsem tu já?" Zasmál se Diego. Teď by si na opačnou stranu zasloužil facku on.

„Fajn budu spolupracovat. Co ji způsobí?" Všiml si mého vražedného vyrazu.

„Nevím, možná se nějakej magor s hrdinským komplexem pokusil zachránit prezidenta a všechno podělal." Prohlásil ironicky Pětka a mě dalo hodně úsílí, abych jim nevmlátila rozum do hlavy.
Ti dva se prostě musí hádat v tu nejmíň vhodnou chvíli.

„Takže to zabralo?" Usmál se Diego. „Zachránil jsem prezidenta? Já to věděl." Zaradoval se a mě spadla nevěřícně čelist.

„Fajn, pomůžu ti." Souhlasil Diego a já spokojeně vydechla.

„Díky bohu."

„Až zachráním Kennedyho. A pak skočíme pár desítek let zpátky a podříznu Hitlera nožem na máslo." Pokračoval Diego a já nasadila překvapený výraz.

„Proto nemáš žádný kámoše." Oznámil mu klidně Pětka a já si přiložila ruku k čelu. Měla jsem raději zůstat u Eliota, ikdyž jsem neměla moc na vybranou.
„Víš co?" Pětka se zvedl a já se na něho nechápavě podívala. „Dozorce! Můj bratr plánuje útěk. V pokoji si piloval mříže.

„Ty sráči!" Zakřičel Diego, když se uchopili dozorci a já se pomalu postavila.

„Tak klid, sráči!" Dozorci ho přitlačili ke stolu.

„Je to pro tvý dobro Diego." Pětka k němu přistoupil.

„Ne! Florence!" Diego mě prosil o pomoc, ale já nevěděla, jak mu pomoct. Možná to pro něj bylo dobrý, ale v naší aktuální situaci jsme ho potřebovali.

„Můj bratr je nemocný. Modlím se, aby se mu dostalo potřebné pomoci." Promluvil Pětka na dozorce, kteří právě do místnosti přinesli injekci.

„Ne! Prosím! Tu jehlu ne!" Zakřičel Diego, dokud jehla nezajela do jeho krku. Jeho oči se po chvíli zavřeli a já odvrátila pohled. Díky otci jsem tenhle typ jehel neměla zrovna v lásce.

„Vrátím se pro tebe, dobře? Prostě...dobrou noc." Zašeptal mu naposledy Pětka a já vystartovala ven z místnosti.

Vyšla jsem ven před budovu, když se předemnou zjevil Pětka.

„Tomuhle říkáš být milej!" Vyjela jsem po něm.

„Neměl jsem na vybranou. Jednou mi poděkuje." Bránil se Pětka a já nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Potřebujeme ho. Mohl by nám pomoct najít ostatní!"

„Vážně? Protože já už vím, kde najdeme Luthera." Pětka se pyšně ušklebil a ukázal za mě. Nechápavě jsem se otočila a uviděla plakát nějakého klubu, na kterém byla fotka Luthera.

„Občas tě chci zlíbat a zabít ve stejnou chvíli." Flustrovaně jsem vzdychla.

„Zlíbat mě můžeš hned." Ušklebil se a já protočila očima.