Rodinné vazby

67. Mithril

„Draco, budeš bojovat na straně proti lordu Voldemortovi, dokud tahle válka neskončí?" zeptal se Harry. Zelený pohled zaklesnutý do toho šedého.

„Budu," pronesl Draco. Z hůlky vylétl tenký ohnivý jazyk a obkroužil jejich ruce. Harrymu se chtělo křičet. V duchu proklínal Voldemorta, že je k tomuto dohnal.

„A budeš držet moje tajemství, dokud ti neřeknu, že je čas je odhalit?"

„Budu." Druhý ohnivý jazyk se zapletl do toho prvního a utvořil tak pevný, zářivý řetěz.

„A slibuješ, že neublížíš mně ani mým spojencům, dokud nebude po válce?" zeptal se nakonec s pousmáním.

„Slibuju." Severusovu hůlku opustil třetí proud ohně, který se spojil s ostatními a společně pak obvázaly ruce jako provaz. Jako ohnivý had.

Bylo 26. června, několik minut po půlnoci, když byla obávaná druhá kouzelnická válka utlumena dřív, než vůbec začala. Důvod pro takový nečekaný vývoj byl stejně překvapivý pro obě strany boje a mohl být jednoduše pojmenován dvěma slovy. Harry Potter.

Albus Brumbál měl právě znepokojující rozhovor s Potterovou rodinou o jejich nejmladším členovi. Harry se odmítl se zbytkem rodiny vrátit na Potterovo sídlo a místo toho se vydal rovnou na hrad Silbreith, aniž by svoje rozhodnutí nějak vysvětlil. „Měl tam práci", jak řekl. James Potter byl pobouřený a za rozhodnutí svého syna vinil Severuse Snapea, i když ten se jejich rozhovoru na nádraží vůbec neúčastnil, jak ředitel pochopil. Albus přemýšlel nad Harryho důvody takhle se zachovat. Bezmyšlenkovitě zíral na modrou oblohu za oknem své kanceláře. Zdálo se mu, že v Potterově rodině je vše v pořádku. Harrymu na rodině opravdu záleželo, zvlášť na jeho bratrovi. Sám sebe přeměnil v živoucí štít, aby Adriana před dvěma dny zachránil ze spárů Voldemorta a Smrtijedů. Adrian byl, pravda, ke svému bratrovi poněkud chladný, ale Brumbál to přisuzoval šoku z toho, že se vůbec dostal do Turnaje.

„Turnaje, do kterého byl Harry vybrán, a ve kterém zvítězil," zamumlal Albus a jeho pohled padl na jeho mazlíčka.

Fawkes odpočíval na svém bidýlku, hlavu schovanou pod křídlem. Fénix měl mladšího Pottera rád, toho si ředitel všiml.

Harry už od prvního ročníku získával ty nejlepší známky, byl nejlepším studentem své třídy. Z toho mála, co Albus o Harrym věděl, usoudil, že je to brilantní, i když trochu stydlivé a rezervované dítě. Očividně měl spíš havraspárské než nebelvírské vlastnosti. Jeho nejlepším přítelem byl Neville Longbottom, milý a stejně tak stydlivý chlapec. Ano, z Albusova pohledu byl Harry jasně zaškatulkován. Až doteď.

Protože najednou, téměř před rokem, přišla změna. Plachý chlapec, kterého si pamatoval, byl najednou pryč. Místo něho se objevil mladý muž, vynálezce, sebevědomý ve svých schopnostech. Současně s naprostou přeměnou Severuse Snapea.

Albus stále znova a znova procházel vše, co věděl o mladším bratrovi Adriana Pottera, který byl vychován Severusem Snapeem. Když tahal za nitky, aby Harryho nechali v Severusově péči, doufal, že mladý profesor tím získá zpět ten kus sebe, o který ho připravila válka. Místo toho byl svědkem, jak se mezi nimi v okamžiku, kdy se potkali poprvé, vytvořilo pouto. Nikdy do toho ale nezasahoval.

Harry byl dobrým podnětem, který Severusův život změnil k lepšímu, vrátil mu nejen to, o co přišel, ale také mu dal mnohem víc. A Albus Brumbál neměl ani tušení, jak k takové změně došlo. Rodina je naším největším bohatstvím, řekl si.

Potom byly věci stále zmatenější. Albus věděl, že Harry má bojové dovednosti. Slyšel koneckonců, jak bojoval proti Smrtijedům na Mistrovství světa ve famfrpálu. Ale stát proti skupině Smrtijedů úplně sám bylo mnohem úžasnější, než dostat se jako čtrnáctiletý do Turnaje tří kouzelnických škol. Harry byl nejmladším šampionem v historii, který vyhrál.