Rodinné vazby

48. Vychýlená osa

Podíval se na Severuse, který zamyšleně kráčel před ním. Smrtijedi, Znamení zla, zkáza, které čelili, když vyšli z lesa do poničeného tábořiště, kde se ve zbytcích jejich stan shromáždila celá jejich skupina. Slabě slyšel Jamese, jak volá Adrianovo jméno, když je uviděl. Harry zavřel oči a rukou si prohrábl vlasy. Nic nedávalo smysl.

Setkání se zbytkem jejich skupiny bylo... zajímavé, usoudil Harry o dva dny později, když zíral na oblohu posetou hvězdami. Před dvěma hodinami vylezl na astronomickou věž Silbreithu. Největším dalekohledem pozoroval konstelaci hvězd a naposledy si zkontroloval úkol do Astronomie. Pak vyšel na balkón, kde byly jeho myšlenky na studium okamžitě přehlušeny jinými.

Byla chladná noc a řezavý vítr odpovídal spíš pokročilému podzimu než konci srpna. I přesto zůstávalo nebe jasné, a tak vlastně dalekohled ani nepotřeboval. Opřel se o chladný kámen a nechal svoje tělo sjet k zemi, pohled zabodl do hvězdného nebe a konečně si dovolil vydechnout.

Jeho prsty znovu zabloudily k dopisu od Nagnoka, který ten den dostal. Věděl, že jeho otec si vybral víc destruktivní způsob vybití své frustrace a teď asi mění figuríny ve sklepení v prach. Z dobrého důvodu, poznamenal Harry v duchu.

Když před dvěma dny jejich malá skupinka vyšla z lesa, James zakřičel Adrianovo jméno a rozběhl se rovnou ke svému staršímu synovi, aby se ujistil, že není zraněný. Hnědooký chlapec se v jeho objetí ošíval, nervózní z toho, že je ostatní pozorují. Harry tam jen tak stál s nadhledem v očích.

„Jistě," pomyslel si v duchu, „ne, že bych tady krvácel nebo něco."

Povzdechl si, když nepřítomně přecházel pohledem od hvězdy ke hvězdě. Aby byl fér, James dostal málem infarkt, když od Adriana odstoupil, aby si ho mohl lépe prohlédnout, a jeho pohled padl na Harryho. Pokusil se ke svému synovi přiblížit, aby si prohlédl jeho zranění, ale Harry jen zvedl ruku v gestu jasně říkajícím, že je v pořádku.

„Je to jen škrábnutí," ujistil stále víc panikařícího bystrozora. „Snažil jsem se vyhnout kletbě, ale úplně to nevyšlo." Pak se otočil k Nevillovi s jasnou obavou ve tváři.

„Jsem taky v pohodě, Harry," protočil oči jeho kamarád, „už jsem ti to říkal."

„Jen proto, aby si nedělal starosti," zamumlal Severus a taky se na Nevilla díval s obavami.

„Profesore, opravdu jsem v pořádku," rozčiloval se chlapec.

„Jako kdyby to stačilo, abych se přestal starat," řekl Mistr lektvarů a chlapci poklesla brada. Harry přebíhal vřelým pohledem od svého otce k bratrovi.

„Adriane! Harry!" vyrušil je zvuk Liliina hlasu. Prohlížela si je doširoka rozevřenýma očima, které se skrývaly za rozcuchanými vlasy. Někde na boku musela mít také škrábanec, protože na jejím žlutém tričku jasně zářily stopy po krvi. Jinak ale vypadala nezraněně. Pořád v ruce pevně svírala svoji hůlku.

Z následujícího hovoru Harry pochopil, že poručila Adrianovi, aby běžel rovnou k lesu, když se k nim přiblížilo několik Smrtijedů a ona s nimi musela bojovat, aby odvedla jejich pozornost od svého staršího syna.

„U Merlina, Harry! Jsi zraněný? Kde jste byli? Proč jste neběželi za námi?"

„Jen škrábnutí, opravdu," opakoval znovu Harry, zavřel oči a hluboce vydechl. Pořád byl naštvaný a zmatený a chtěl jediné – jít domů, napít se mimořádně dobrého čaje, který Severus koupil v Příčné ulici, a všechno si v klidu promyslet. Nevypadalo to ale, že se mu jeho přání splní.