Rodinné vazby

28. Domácí skřítkové a hlasy

„U skřetího zlata!" rozhořčil se zelenooký čaroděj, když seslal rychlé Reparo na rozpadající se učebnici formulí.

„Minulý rok Quirell a teď tohle!" Rozhlédl se kolem sebe po té hromadě nepořádku, která bývala jejich učebnou Obrany proti černé magii. Okna byla vysklená, železný lustr ležel na podlaze rozbitý na kusy, všude okolo se povalovaly rozlámané lavice a všechno bylo zasypané knihami a esejemi. Aspoň že rarachové byli stále v bezvědomí.

Harry se otočil k Nevillovi, který se stále snažil najít svoji tašku.

„Slyšel Brumbál o slově způsobilost?"

Harry ležel na posteli a četl knihu, kterou začal číst se začátkem školního roku. Byla to kniha základů Hatmatilky, jazyka skřetů. Půjčil si ji od Severuse hned po tom, co nechal létat svoje první koště. Bylo daným faktem, že pokud jste chtěli mít vůbec nějakou šanci prodávat svůj výrobek v kouzelnické komunitě a mít z toho zisk – a přesně to Harry chtěl – museli jste to ze všeho nejdřív vzít přes skřety. Stejně tak daný byl ale fakt, že skřeti nemají čaroděje v lásce. Naučit se jejich jazyk a způsoby, to byl obrovský krok k vybudování přátelských obchodních vztahů. Severus, který se už naučil určité základy skřetího jazyka při výcviku Mistra lektvarů, se rozhodl vzít jeho výuku do vlastních rukou.

Zelenooký chlapec se soustředil na výslovnost obzvlášť náročného slovesa. Za největší překážku ve studiu Hatmatilky považoval to, že samohlásky byly vyslovovány pomocí podivných useknutých zvuků, díky nimž pak zbytek slova zněl jako vrčení.

„Kahrâgur," opakoval tiše skřetí slovo pro sloveso „poskytnout". Pokračoval s dalšími slovy a vždy si poznamenal, na co se bude muset zeptat Severuse.

Mistr lektvarů byl přesvědčený, že Harry má pro cizí jazyky talent. Když bylo chlapci osm, začal ho učit francouzštinu a Harry velice brzy dokázal mluvit naprosto plynně.

Harry byl naopak přesvědčen, že dosahuje takových výsledků jen díky Severusovým skvělým učitelským schopnostem. Samozřejmě byly velice nápomocné i víkendy strávené ve Francii.

Po další půlhodině studia knihu zaklapl a pokusil se usnout. Události uplynulého dne se mu ale vynořily před očima v okamžiku, kdy je zavřel.

Do pokoje druháků přišel za svítání Oliver Wood, aby ho probudil a oznámil mu, že mají rezervované famfrpálové hřiště pro brzký ranní trénink.

Harry při oblékání pozoroval stále ještě růžovějící nebe za oknem a zajímal se – ani poprvé ani naposledy - jestli je Oliver duševně nemocný. Tolik záviděl Adrianovi, že může spát. Adrian získal pozici náhradníka zadního střelce, a tak si mohl dopřát luxus spánku.

Oliver je držel v šatně několik hodin a ukazoval jim nové pohyby, které se přes léto naučil od různých famfrpálových družstev. Trval na tom, že když už jednou mají famfrpálový pohár, je jejich povinností si ho udržet. Stále jim ukazoval grafy a nákresy s novými strategiemi a netrápilo ho, že polovina týmu u jeho výkladu usnula.

Harryho žaludek burácel a byl zachráněn až Adrianem, který vstoupil dovnitř a přinesl mu nějaké tousty ke snídani.

„Zachránil jsi mi život, Adriane," vydechl Harry a zakousl se do toustu.

„To nestojí za řeč."

„Ještě jste neskončili?" zeptal se zmatený Ron, když se tým vydal ze šatny ven. Spolu s Hermionou seděli na tribuně a čekali na ně.