Rodinné vazby

7. Sladká nevědomost

„To je otázka," muž se zachichotal, „narodil jsem se jako Myrddin Divoký, ale většina lidí mě zná jako Merlina." Když viděl, jak na něj čarodějové před ním zírají, jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Merlin Ambrosius k vašim službám!"

Harry a Severus zůstali stát jako přimrazení, když se muž na obraze představil jako nejmocnější čaroděj všech dob. Severus se vzpamatoval jako první.
„Ne, to nejsi," řekl jednoduše, protože nevěděl, jak jinak by zareagoval.
„Ano, jsem, ale věděl jsem, že to řekneš, Severusi," dodal vesele muž, který možná byl a možná nebyl Merlin.
„Ale má docela působivé vousy," prohlásil Harry, čímž vyvolal mužův smích a Severus se na chlapce zmateně podíval.

„Proč myslíš, že to dokazuje, že je to on?" zeptal se ho.
„Merlin by určitě chtěl mít takové vousy," odpověděl Harry, zatímco Severus nevěřícně povytáhl obočí.
„Aspoň jsem se snažil," dodal Harry a nespouštěl oči ze starého čaroděje.

„Děkuji, Harry," prohlásil muž, který se prohlašoval za Merlina, a rukou si prohrábl vousy.

„Tak zaprvé, jak znáte naše jména?" zeptal se Severus a sklonil hůlku, když si uvědomil, že obraz nemůže kouzlit, bez ohledu na to, kdo je na něm nakreslen. Ne, že by věřil, že je to opravdu Merlin.
„A zadruhé – Merlin nikdy nebyl znázorněn na žádném obraze."

„To je pravda, nebyl jsem," uznal stařec.

„Promiňte, pane, ale nejste náhodou na obraze?" zeptal se Harry zmateně. Severus přikývl na souhlas.

„Ano i ne; tohle není tak úplně obraz. Nazval bych to spíše oknem."

„Oknem kam?" Severus byl čím dál tím rozrušenější.

„Řekni mi, Severusi, co víš o Avalonu?" Severus se na starce vyděšeně podíval, zatímco Harry jej sledoval se vzrůstajícím zájmem.

„Avalon má být kouzelný ostrov, vytvořený magií. Také je to legendární příbytek Morgany Le Fay," odpověděl monotónním hlasem. „Co to s tím má společného?"

„Tento obraz je skutečným oknem do Avalonu. Nebo spíš ke mně, v současnosti na Avalonu totiž bydlím," pokrčil rameny.

„Avalon neexistuje. A vy jste portrét. Nevím koho, ale rozhodně ne Merlina," vyštěkl důrazně mladý profesor. Tohle nikam nevedlo a on se musel ujistit, že Harry nebude poškozen čímkoliv, co mohla jeho nově objevená magie způsobit. Zkrátka neměl čas na vyšinuté portréty, bez ohledu na to, za koho se vydávaly.

„Jestliže jsem jenom portrét, tak jak vím, že mladý Harry právě předvedl neuvěřitelné množství síly během okamžiku náhodné magie?" Muž tentokrát mluvil vážněji a oba dva čarodějové jen zalapali po dechu.

„A jestli jsem jenom portrét, jak bych mohl dělat tohle?" Muž zamával hůlkou a začal beze slov kouzlit. Z jeho hůlky vyletěla červená mlha a zahalila oba čaroděje, kteří se během vteřiny ocitli na podlaze.

„Kde to jsme?" zeptal se Harry. Když se rozhlédl kolem sebe, pociťoval závrať. Když poprvé otevřel oči, viděl pouze tmu, teď už ale pomalu rozeznával obrysy, které vypadaly jako... nábytek? Byl to nábytek! Společně se Severusem – který se ten den už podruhé sbíral z podlahy – se nacházeli v pokoji, který vypadal jako studovna nebo malá osobní knihovna.

Místnost byla rozdělena do dvou pater, celá naplněná knihami. Byl v ní krb, před ním psací stůl a celá místnost byla dekorována do tmavé barvy. Podlaha byla z tmavého dřeva a tkaniny ve tmavých odstínech modré, zelené a červené – Severusovi to připomnělo knihovnu v Bradavicích. Vlastně nějaký podivný mix bradavické knihovny a ředitelovy kanceláře.