Rodinné vazby

40. Únos a krysa

Jejich cesta do ředitelovy kanceláře byla rychlá, ale ne tak zbrklá jako ta Harryho do sklepení. Harrymu běhaly hlavou nekonečné množství scénářů.

Temný pán znovu povstane s pomocí svého služebníka, větší a děsivější než kdy dřív...

Opravdu se to dělo. Možná to nebude hned dneska, ale bude to brzy.

Když stál před vchodem do Brumbálovy pracovny se Severusem po boku, přísahal si, že bude připravený, až ten den přijde. Udělá cokoliv. Nějak to zvládne.

„Severusi," přivítal ho Brumbál s úsměvem. „A mladý Harry?" zeptal se zmateně a zvážněl, když viděl zasmušilé tváře dvou čarodějů před sebou. „Co se stalo?" Otázka dne, pomyslel si Harry sarkasticky.

„Harry slyšel něco, o čem byste měl být okamžitě informován," pronesl Severus ledově. Nebyl jiný způsob, jak tohle udělat, než jít přímo k věci. Brumbál musel znát znění proroctví.

Harry přikývl a opět zopakoval, co se stalo během jeho setkání s profesorkou Trelawneyovou. Ředitel nejdřív pozoroval chlapce poněkud nevěřícně, ale potom jeho výraz zase zvážněl.

„Vadilo by ti, chlapče, kdybych se na tu vzpomínku podíval?" ukázal na myslánku, která ležela na jedné z mnoha polic.

„Nevadilo," souhlasil Harry a přistoupil k myslánce.

„Teď se soustřeď na vzpomínku na ten incident," instruoval ho Albus a Harry ho poslechl. Mohl potřebné kouzlo vyslat sám, ale ředitel nepotřeboval vědět víc, než bylo nutné. Ucítil na svém spánku dotek hůlky a myslel na proroctví, které vyslechl sotva před pár minutami. Stříbrný vlas, ve kterém byla uzamčena vzpomínka, přilnul k hůlce a Brumbál jej opatrně vložil do myslánky. Pokynul Severusovi a oba muži se ponořili do vzpomínky.

Poté, co si ji prohlédli, vynořili se zpátky a Severusovu ledovou fasádu na chvíli narušil výraz soucitu. Ředitel se příliš soustředil na to, co viděl, než aby si toho všiml.

„Mám zavolat Lupina a Blacka?" zeptal se Severus, jeho hlas žádný z pocitů neprozradil.

„Ano," přikývl ředitel. „Prosím, Severusi. A doprovoď Harryho zpátky do jeho společenské místnosti. Zavolám Lily a Jamese."

Harry se chystal protestovat, chtěl tu zůstat! Měl by tu zůstat! Jak ale mohl žádat něco takového? Severus mu věnoval pohled, který ho zastavil. Beze slov ho ujistil, že mu řekne všechno, co se stane. Brzy. Harry zaskřípal zuby, ale přikývl. Aspoň Severus mu rozuměl.

„Pane profesore?" řekl Harry, když se chystal k odchodu.

„Ano, Harry?" ředitel se na něj ani nepodíval, jak se soustředil na myslánku, a hůlkou si pohrával se vzpomínkou v ní. Zelenooký čaroděj cítil, jak v něm vzrůstá vlna vzteku. Bylo by tak těžké věnovat mu jeden pohled?

„Prosím, dejte to vědět mému bratrovi," řekl, „Adrian to musí taky vědět." Možná mu to zabrání udělat něco unáhleného. Harry se bál bratrových plánů.

Ředitel konečně odtrhl svůj zamyšlený pohled od myslánky, pozorně si Harryho prohlédl a přikývl.

„Jestli bude tvůj bratr ve společenské místnosti, pošli ho sem. Když ne, počkej, až se vrátí, a řekni mu, ať mě co nejrychleji vyhledá. S nikým o tomhle nemluv." Harry znovu přikývl a se Severusem za zády opustil místnost.

Mistr lektvarů mohl přímo cítit vlny vzteku, které z chlapce vycházely. Mohlo ho to napadnout, ten starý blázen! Jak mohl být tak slepý?

„Harry?" oslovil ho Severus za chůze. Chlapec nechtěl odpovídat, aby jeho reakce nezněla nepříjemně, proto jen pokynul, že poslouchá.